About library


Historie knihovny

Krajská knihovna v Pardubicích je dnes neoddělitelně spjata se třemi historickými domy (č.p. 77, 78 a 79) na Pernštýnském náměstí. Jejich historii bychom mohli sledovat patrně až před první velký požár města v první polovině 16. století.

Původně se Obecní, později Okresní knihovna Pardubic však nalézala v jiných prostorách. Na počátku roku 1897 na schůzi městské rady byl ustanoven výbor, který dostal třínedělní lhůtu na přípravné práce pro založení Veřejné obecní knihovny pardubické, která měla být umístěna ve druhém poschodí radnice na Pernštýnském náměstí. Již 7. července byla knihovna slavnostně otevřena. O tři roky později byla založena v Pardubicích první veřejná čítárna. V té době bylo zcela obvyklé, že čítárna a knihovna nepůsobily pod jednou střechou. Čítárna se navíc díky finančním problémům často stěhovala.

Vlivem politické situace v roce 1917 byla činnost knihovny na více než rok zastavena. Vznik Československé republiky znamenal příznivé období pro knihovny. Díky zákonu o veřejných knihovnách (vydán 22. července 1919) byly obce povinny zřizovat veřejné obecní knihovny, a tak postupně vznikala nejhustší síť knihoven na světě.

Roku 1920 byla knihovna přestěhována do přízemních prostor domu Na Hrádku, v roce 1929 do budovy č.p. 116 na Smetanově náměstí, kde působila až do roku 1960.

Po ročním uzavření knihovny (1938), se stal pardubickým knihovníkem František Jungman, bývalý zaměstnanec Národní a Univerzitní knihovny v Praze. Stav knihovny hodnotil jako neuspokojivý, především množství knih bylo nevyhovující. S nedostatkem titulů se knihovna potýkala i v následujících letech okupace (1939-1945). V té době již byl knihovníkem Zdeněk Vavřík. Jednalo se o významnou kulturní osobnost nejenom pardubického regionu. Pro čtenáře i zaměstnance knihoven vydával Knihovníkův zápisník, v roce 1941 prosadil otevření první pobočky knihovny na Skřivánku, byl tvůrcem ojedinělého experimentu tzv. sadové knihovny, kdy se knížky půjčovaly v jednom z bývalých výstavních stánků ve Výstavních (nyní Tyršových) sadech.

Po válce byly knihovní fondy očistěny od nacistické literatury a postupně se ke svým čtenářům vracela díla, která okupanti zakázali. Knihovna zaznamenala velký nárůst v počtu čtenářů. V roce 1950 byl vytvořen Pardubický kraj, a tak knihovna plnila funkce knihovny městské, okresní i krajské. 1. října bylo otevřeno samostatné dětské oddělení ve Sladkovského ulici, kam docházela pověřená pracovnice třikrát týdně.

Koncem 50. let odešel Zdeněk Vavřík do redakce Literárních novin v Praze, novým ředitelem byl roku 1959 jmenován Karel Jirsa.

Během prázdninovývh měsíců roku 1960 byla knihovna přestěhována do nově zrekonstruované budovy na Pernštýnském náměstí (rohový dům s reliéfem erbu pánů z Pernštejna č.p. 77) a v září byl zahájen provoz. V té době spravovala knihovna i šest poboček: na Skřivánku, v Pardubičkách, ve Studánce, na Slovanech, na Okrouhlíku a v Jägermannově ulici. Městská čítárna se stala součástí oddělení pro dospělé čtenáře a byla tedy umístěna ve stejných prostorách jako knihovna. V roce 1962 se započalo s rekonstrukcí sousedního historického domu (č.p. 78)

Po sovětské okupaci Československa v roce 1968, v období tzv. normalizace byla opět z knihovních fondů vyřazována "nevhodná" literatura.

Největší změny přináší rok 1989. Změnou politické situace byly uvolněny ze zvláštních skladů některé tituly, které musely být v předcházejícím období vyřazeny. I v knihovnictví se nebývalou měrou začal projevovat technický pokrok. Pardubická knihovna náležela mezi první, které se poměrně dobře zhostily zavádění výpočetní techniky do pracovního procesu hned po roce 1989. Jednalo se o postupné automatizování knihovnických, bibliografických a ekonomických agend. V září 1991 bylo slavnostně zprovozněno hudební oddělení s půjčovnou a poslechovým studiem, následujícího roku přešlo organizačně pod knihovnu regionální středisko kulturních služeb. Informační oddělení bylo zprovozněno roku 1994.

V letech 1998 - 2000 podstoupily budovy knihovny zatím nejrozsáhlejší rekonstrukci. Veřejnost díky ní získala možnost většího volného výběru knih, do užívání bylo dáno více internetových stanic a on-line katalogů. Pro lepší komfort pro návštěvníky knihovny byla poprvé v historii  zprovozněna bezplatná šatna.

S účinností od 1. ledna 2002, v souladu se zněním zákona č. 129/2000 o krajích a v souladu se zákonem č. 257/2001 o knihovnách a podmínkách provozování věřejných knihovnických služeb, byla usnesením Zastupitelstva Pardubického kraje zřízena Krajská knihovna v Pardubicích.      Městské pobočky byly převedeny pod Magistrát města Pardubic. Aby knihovna mohla v plném rozsahu plnit celokrajskou funkci zakoupil v roce 2003 Pardubický kraj dům U Zlatého beránka č.p. 79. V letech 2004-5 probíhala rekonstrukce budovy a dovýstavba dvorního traktu.  Rozšířením o pětipodlažní dvorní vestavbu - depozitář, připojenou k původní budově dvoupodlažním spojovacím traktem, byla plocha knihovny  téměř zdvojnásobena. V prostorách rekonstruovaného objektu je umístěno malé a velké dětské oddělení, prostorná čítárna s velkým počtem titulů novin a časopisů a odborná pracoviště. Celkové náklady na realizaci projektu představují částku 74,7 mil. korun. Částku 4,2 mil. korun poskytl Pardubický kraj a zbývající část Ministerstvo kultury ČR.

Od roku 2002 je krajská knihovna příspěvkovou organizací Pardubického kraje.

Významné osobnosti v historii knihovny
Zdeněk Vavřík

Přestože Zdeněk Vavřík nepocházel z Pardubic, pamětníkům se jeho jméno vybavuje velice často v souvislosti s městskou knihovnou, pardubickým divadlem, městskou galerií na zámku, Knihovníkovým zápisníkem: vzpomínají na jeho básnickou, prozaickou i dramaticlou tvorbu.
Od roku 1939 působil Zdeněk Vavřík v pardubické městské knihovně. Přestože se jedná o období velice obtížné, podařilo se mu zmodernizovat půjčování knih zavedením tzv. amerických polic (tedy volného výběru alespoň části knižního fondu). Během jeho působení se také zvýšil počet čtenářů i počet hodnotných knih. V knihovně probíhaly přednášky o vhodné četbě pro mládež, a nejen pro ni.
Knihovníkův zápisník vycházel od prosince 1940 a byl určen nejenom knihovníkům, ale i čtenářské veřejnosti.
V roce 1940 se konaly v Pardubicích velké oslavy - 600 let od povýšení na město. Zdeněk Vavřík uspořádal publikaci Pardubice. Kniha byla přijata s velkým úspěchem, dokonce Plzenští se rozhodli publikaci o svém městě sepsat podle Vavříkova vzoru. Dalším příspěvkem k oslavám bylo pásmo pro Český rozhlas Staletí, v němž promlouvají hlasy historických osob, které se zapsaly do dějin našeho města.
Spolu s ing. Salákem (technické záležitosti) byl Zdeněk Vavřík pověřen instalací prvního  sálu městské galerie na pardubickém zámku. Pro veřejnost se galerie poprvé otevřela před Vánocemi roku 1942.
Zdeněk Vavřík byl také spisovatelem, z poezie si připomeňme alespoň sbírku Píseň za pomezí (1939, je vyznáním lásky k zrazené zemi) a z roku 1940 útlou knížku veršů Rodná.
Velkým úspěchem bylo zpřístupnění středověkého cestopisu Marka Pola dětským čtenářům, také pro děti sepsal Kolovrat ( knížku plnou pověstí, říkadel a dalšího vyprávění, vyšla roku 1961), Čtení o Janu Želivském (1953) je také určeno především dětským čtenářům.
Z dramatické Vavříkovy tvorby uveďme rokokovou hříčku Casanova, adaptaci pohádkové hry Turandot Juditu, která se ale setkala s poněkud rozporuplnými kritikami.
V roce 1956 odchází Zdeněk Vavřík z Pardubic do Prahy, kde působí jako zaměstnanec v redakci Literárních novin. Umírá 29. prosince roku 1964.

Jiří Pištora

Jiří Pištora se narodil 12. června 1932 v Pardubicích. V deseti letech ztratil otce. Antonín Pištora, jeden ze spolupracovníků výsadku Silver A, byl popraven za odbojovou činnost.
Po válce studoval Jiří Pištora na pardubickém gymnaziu, maturoval roku 1951, doporučení ke studiu na vysoké škole však nedostal. Důvodem byla sociálně demokratická orientace rodiny. Pracoval tedy v dělnické profesi v Semtíně. Později mu bylo umožněno vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, ale odpovídající zaměstnání nemohl nalézt, a tak byl zaměstnán na stavbě opatovické elektrárny.
Roku 1958 nastupuje v pardubické knihovně v metodickém oddělení, po čtyřech letech přechází do administrace Svazu spisovatelů, kde zůstává až do své předčasné dobrovolné smrti v roce 1970.
Jiří Pištora byl především básníkem, první verše zveřejňoval již během studií na gymnáziu v časopise SOS. Od roku 1956 publikoval v řadě významných literárních časopisů. Prvotina, wolkrovsky laděná sbírka básní, Hodiny v řece vyšla roku 1961, o čtyři roky později následovala sbírka Země přibližných. V říjnu 1969 vyšla v časopise pro nejmenší čtenáře Mateřídouška Pištorova říkanka Lapkové, která způsobila jeden z prvních normalizačních skandálů. Ztráta zaměstnání i možnosti publikovat a také osobní krize vyústily v dobrovolný odchod ze života.