Aktuality

ROZHOVOR: flašinetář Jan Roháč

Z hoteliéra flašinetářem

Vystudoval VŠ ekonomickou, řídil velké české hotely, ve svém oboru patřil mezi top manažery. Dnes je Jan Roháč v důchodu, objíždí republiku s flašinetem a je naprosto šťastný. Na konci prázdnin zahraje i na pardubickém jarmarku knih.

Jak se z ředitele prestižního hotelu stane flašinetář?

Ještě v době, kdy jsem pracoval v hotelích, za mnou přijel synovec, velmi šikovný mistr varhanář, který mimo jiné vyrábí i krásné flašinety. Jeden z těch, které vytvořil, mi dovezl ukázat. Zrovna jsem slavil padesátiny, tak ho přivezl, abychom si při oslavě zahráli. Slovo dalo slovo a my jsme se dohodli, že až půjdu do důchodu, jeden mi půjčí, abych se mohl bavit. Řekl mi: „Necháš si ho, dokud tě to na něj bude bavit hrát.“ Zřejmě čekal, že mě to za měsíc dva omrzí. No a já už hraju skoro desátým rokem.

Co vás na něm uchvátilo?

Je to něco, co tady dlouho nebylo, a lidem se evidentně líbí. Rád při hře pozoruji kolemjdoucí a sleduji, jak reagují. Většinou pozitivně. Usmějí se, dají palec nahoru na znamení, že se jim to líbí. To je zpětná vazba, že to, co dělám, nikoho neobtěžuje, naopak to přináší radost. To se mi na tom líbí.

Jaký je váš flašinet?

Ten můj je nově vyrobený nástroj, kterému se kdysi říkalo žebrácký. Je to tzv. typ airofonního flašinetu. To znamená, že měch vhání vzduch do píšťal, které při otevření vydávají tóny, ze kterých se skládá písnička. Dřív píšťalky otevíral válec se sponkami. Ten byl ale limitován a mohl hrát jen šest písniček. Nově vyrobený nástroj má elektronickou paměť, která ovládá hrací mechanismus a ten vydává autentické zvuky původního flašinetu.

Máte nějakou vysněnou písničku?

Když nad tím přemýšlím, tak co jsem si přál zahrát, už se mi splnilo. Je to písnička Starý kolovrátkář. Je z první republiky, je v ní dokonce pasáž hry na flašinet. Pojednává o starém flašinetáři, který chodí po vesnicích. Nakonec se mi ji podařilo ji do flašinetu dostat.

Vystupujete po celé republice. Je nějaké kuriózní místo, kde jste stál se svým flašinetem?

Není sice kuriózní, ale je pro mě velmi silné. Každoročně hrávám na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Je to pouť poutí. Historické náměstíčko. Tuhle štaci mám velice rád.

Když není kuriózní místo, existuje třeba nějaký kuriózní flašinet, na který byste si rád zahrál?

Vím o jednom kuriózním. Vlastní ho původem Francouz, který žije v Brně. Má flašinet vyrobený z průhledného plexi. Přesně vidíte, jak stroj při hře pracuje. On na něj hrává. Také jsem si to zkusil.

Hrajete i na jiné hudební nástroje?

Na jiné nástroje nehraju. Do hraní na flašinet jsem se pustil, protože mám absolutní hudební hluch. Nikdy mě nenapadlo, že se někdy budu bavit hudbou. Dokážu udělat aranžmá, dostat písničku do flašinetu, ale půltón nahoru nebo dolů mi nic neříká.

Dá se říct, že flašinet je vášeň?

Flašinet je hlavně zábava. Když člověk zůstane v důchodu, sedí doma, kouká z okna a nadává na politiku, to není to, jak by měl prožít stáří. Já jsem díky flašinetu poznal tolik měst, kam mě pozvali. Jinak bych se tam asi nepodíval. Takhle člověk přijede, promluví s lidmi. Když se chtějí něco dovědět, rád popovídám o historii.

Znáte se mezi flašinetáři? Setkáváte se?

V Brně při technickém muzeu existuje Sekce hracích strojků. Tam jsme v klubu přátel zaregistrovaní a koná se i několik akcí. Bohužel jsem většinou už měl někde angažmá. Ale oblíbenou akcí je pouť v malé dědince Pekařov v Jeseníku. Kdysi se tam flašinety vyráběly. Na památku toho se tam svolávají flašinetáři. Moc se mi tam líbilo.

Na co se můžeme těšit na jarmarku knih?

Tyhle akce mám rád. Několikrát po sobě jsem ji zažil v Karviné. Líbí se mi, že na ni chodí mladí lidé, děti, zajímají se o knížky. V Pardubicích budu poprvé. Budu se snažit, aby lidé viděli staročeského flašinetáře. A když budou chtít, ať přijdou a poptají se na vše, co je zajímá o flašinetu. Rád budu vyprávět.

Rozhovor připravila Michala Jendruchová