Aktuality
ROZHOVOR: Jaromír Plachý
Jaromír Plachý: Oblíbil jsem si nadčasový humor
Ilustrátor, grafik, animátor, tvůrce komiksů či počítačových her… Tenhle multifunkční umělec je bezesporu velmi vtipný muž, který relaxuje například hrou na ukulele a radovánkami se svým malým synem. Právě dětská knížka Metamorfórky je jedním z jeho posledních ilustrátorských počinů.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé do ruky vzal tužku, pastelku nebo něco, čím jste začal kreslit?
To už je pro mě jak před sto lety. To je, jako bych si měl vzpomenout, kdy jsem poprvé snědl rohlík. Nicméně zachovaly se i nějaké mé první „výtvory", takže bych řekl, že to bylo, jak se říká, od útlého věku. Co si pamatuji, tak mě vždycky bavilo kreslit. Vybavuji si, že jsem dělal takové obří masové scény. Obří bitvy, kdy jsem slepil několik papírů dohromady a kde z každé strany proti sobě běžely stovky takových pidipanáčků.
Vaše obrázky jsou velmi hravé a vtipné. Bavil jste třeba ve škole spolužáky nějakými karikaturami?
No že bych byl nějaký dětský Jiránek nebo Neprakta, říct nemůžu. To moje kreslení mohl být spíš zážitek pro třídní učitelku. Já a ještě jeden stejně zapálený spolužák jsme seděli před ní v první lavici a oba jsme dělali zvuky k tomu, co kreslíme. Takže nějaká auta, motory, výbuchy. Rodičům na třídní schůzce se pak svěřila, že je to docela hukot, když jít to celou hodinu zní u hlavy.
Zdá se tedy, že jste byl jako dítě spíš typ válečníka. Jaká byla vaše nejoblíbenější dětská knížka? Že by taky něco plného adrenalinu?
Moje vzpomínka je taková změť Rumcajsů a Mikešů a těžko vytáhnout favorita. Vybavuji si spíš knížky pro starší děti, kde byly nějaké velké ilustrace se spoustou detailů. Třeba průřez hradem nebo lodí, kde je všechno hezky vidět jako na dlani, to mě jako dítě fascinovalo. Asi proto jsem si pak kreslil ty pidipanáčky.
Ptám se proto, že vy sám hodně ilustrujete knížky pro děti. Co vás na tom nejvíc uchvátilo?
Zrovna ty knížky, které jsem ilustroval, jsou takové záležitosti s přesahem - že to nejsou texty výhradně jen pro děti. Třeba první „Mistr sportu skáče z dortu". To je taková sbírka lidových veršíků, říkanek a srandiček, které si říkali už naši prarodiče a které si říkají lidé dodnes. Ty sestavil Jan Nejedlý, který je i celoživotně sbírá a shromažďuje. Třeba: „Hurá, hurá pejsek čůrá" nebo „Miláčku, prdni si do sáčku". Takové nadčasové fórky, které pobaví všechny napříč generacemi.
Mě vždycky bavilo vnášet nějaký humor, nadsázku nebo absurditu do všeho, na čem pracuji. Jsem původní profesí výtvarník animovaného filmu, ale jednou se mi zkrátka poštěstilo dostat se k ilustrování knížek a od té doby jsem stále nadšený, když mám jednou za čas možnost nějaké ilustrace vytvořit.
Když se člověk podívá, co vše máte za sebou a čemu všemu se věnujete, je to hodně dlouhý seznam. Máte velmi široký záběr – ilustrátor, grafik, animátor, tvůrce her, komiksů… Co je vám nejbližší?
Mě na tom všem nejvíc baví ta výtvarná stránka - to kreslení a vymýšlení, jak by měla daná věc vypadat. I když jsou komiks nebo film dvě odlišná média, tak je pro mě spojuje právě ten důraz na výtvarnou podobu. Zároveň je příjemné ty činnosti střídat. Třeba pokud pracuji na hře, tak to trvá třeba šest nebo sedm let, než konečně vyjde, a z toho většinu času tvoří taková stereotypní, nekreativní práce. A proto si jednou za čas rád odskočím k něčemu jinému. Třeba právě ke knížce. Dalo by se tedy říct, že když si chci dát „herní prázdniny", tak ilustruji.
Co je pro vás takové top, co jste kdy vytvořil?
Za taková moje „veledíla" by se asi daly označit hry – Chuchel a Botanicula - a to z toho důvodu, že na nich prostě strávím nejvíce času a práce. Jak říkám, vývoj hry trvá několika let, dělá na tom více lidí a tím pádem je tam zodpovědnost… Zároveň se taková hra dostane do celého světa.
Kdežto třeba knížka, to je taková osobnější záležitost... Teď se mi poštěstilo, že mi vyšlo leporelo s názvem „Naše prasátko". Taková malá knížečka beze slov, kde prasátko dělá činnosti, které baví děti tak mezi prvním a druhým rokem. Vzniklo to celé díky tomu, že jsem si s naším malým Pepou kreslil. Tedy já jsem mu kreslil, co mi říkal, že má to prasátko dělat a jelikož ho v té době zajímalo třeba vysávání, dráty, trubky nebo kamínky, tak to zajímalo i to naše Naše prasátko. Díky téhle knížce si budu pamatovat, že Pepíka zajímaly, když byl malý, kabely a trubky, což bych bez té knížky možná časem zapomněl. Tím pádem je tohle malé leporelo jedním z mých osobních top.
Takovou horkou novinkou jsou jsou nádherné Metamorfórky. Jak se vám na nich pracovalo?
Parádně. Knížka Lukáče Csicselyho pracuje zase s takovým humorem, který je mi blízký a který hrozně sedne k jedné z těch mých kreslířských poloh, vycházejících řekněme z předválečných komiksů, vtipů nebo animovaných filmů. V té knížce jsou absurdně veselé příběhy o tom, že se třeba někdo moc šťourá v nose, až mu tam ten prst zůstane a nejde vyndat. Nebo někdo ztratí pupík a jiný hrdina by se zase rád naučil létat, a tak dělá všechno jako pták. Už jen ty náměty jsou vtipné a v té knížce se pochopitelně dál rozvíjejí. Tedy pro mě to byla zábava kreslit, tak snad to bude zábava i pro děti, až to budou číst.
Jakým způsobem tvoříte? Sednete si, dáte si pivo a zahrajete na ukulele, abyste navodil správnou atmosféru? :-)
Když si dám pár piv a zahraji si na ukulele, většinou mě něco napadne. Je to asi o hledání. Někdy to trvá pár vteřin a někdy jsou to dny a týdny. Také záleží, jestli mám chuť vytvořit něco veselého nebo strašidelného. To se pak naladím na příslušnou vlnu a jen si tak kreslím. Nakreslím kupříkladu nějakou postavičku, která něco dělá a k tomu mě už napadne příběh. Pak se to samozřejmě musí dál zpracovat, rozvést, dotáhnout a tak dále. Každopádně ta samotná „vymýšlecí" fáze je o tom kreslení pro radost, ze kterého následně doufám, že něco vznikne. Příkladem by mohl být jeden z mých prvních animovaných filmů s názvem „Hrouda". Nakreslil jsem obrázek takového malého panáčka, který je vyděšený, že se na jeho domek valí obří hora - a z toho vznikl příběh o tom, jak se tomu snaží zabránit.
Kde čerpáte inspiraci?
Jsem taková houba, co postupně nasává podněty kolem sebe. V hlavě se mi to ukládá, případně smíchá nebo přetaví. Může to být mlhavá podzimní atmosféra, co si „vytáhnu", když kreslím strašidelné věci, nebo to, jak se náš pes marně pokoušel chytit moc velký míč, když vytvářím něco vtipného. A samozřejmě vzpomínky na nejrůznější filmy nebo knížky, co jsem za život viděl a četl.
Na čem momentálně pracujete?
Aktuálně dokončuji hru. Bude to takový absurdně psychedelický horor a měl by vyjít v první půlce příštího roku. Ale jelikož jsem na něm začal pracovat už v roce 2014, tak je to vlastně už za chvíli.
Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová
