Aktuality

ROZHOVOR: Knihy s úsměvem

Lukáš Zeman: Moje fotka „nabourala" Czech press foto

Zdá se, že na co sáhne, v tom je úspěšný. Oceňovaný fotograf, úspěšný grafik a šikovný nakladatel. Na svět se dívá s úsměvem. Zrovna tak se jmenuje jeho nakladatelství – Knihy s úsměvem. Lukáš Zeman se netají tím, že je pardubický patriot.

Čemu se nejraději smějete?

Čemukoliv vtipnému. Ať už se jedná o film, divadlo, vtipné scény. Nesmí to ale být za hranou vkusu.

Narážím na název vašeho nakladatelství…

Je mi to jasné. Název nakladatelství je vlastně pokračováním této značky, která vznikla už někdy kolem roku 2000 a postupem času jsem ji transformoval do podoby s názvem e-smile. Toto anglické pojmenování se pro všechny účely nehodilo a když jsme zakládali fotoateliér, nabízel se název Foto s úsměvem. Já jsem původně knihy vydával pod svým jménem a s rozšiřujícími tituly byla nutnost zřídit e-shop, který jsem nazval Knihy s úsměvem (www.knihysusmevem.cz) – různá média potom začala toto pojmenování používat v souvislosti s nakladatelstvím, což se nelíbilo Národní knihovně, resp. Národní agentuře ISBN, kde jsem byl veden jako Ing. Lukáš Zeman. Proto jsme oficiálně vytvořili tuto novou značku a zaregistrovali se jako nakladatelství Knihy s úsměvem. Nedávno jsme rozšířili portfolio firem S úsměvem a založili Tiskárnu s úsměvem. Snažíme se mít pozitivní přístup k práci a věcem, které tvoříme.

Ono zařídit nakladatelství, které vás uživí, není jen tak. To chce opravdu pozitivní přístup.

Nakladatelství zatím není v pozici, kdy by nás stoprocentně živilo. Živí nás právě i další aktivity, které jsou s knihami také spojené. Můj primární záběr v podnikání je grafické a internetové studio – v podstatě „reklamka“, ale toto pojmenování používám nerad, pak také školení Zásady správné grafiky, kde se snažím vzdělávat různé instituce i veřejnost v oblasti grafiky, a další nedílnou součástí je již zmíněný fotoateliér Foto s úsměvem a Tiskárna s úsměvem.

Jak vůbec vznikl nápad pustit se do vydávání knih, když jste hlavní profesí fotograf a grafik?

Už přes deset let spolupracuji s Klubem přátel Pardubicka a Sdružením přátel Pardubického kraje, které vydává časopis Vlastivědné Listy Pardubického kraje, který kompletně graficky zpracováváme a tiskneme. Do Listů přispívá články i pardubický architekt Vladimír Rozehnal, který mě před asi pěti lety oslovil, zda-li bych mu vydal knihu o městech Pardubického kraje. Několik nakladatelství ho odmítlo, mně se ale projekt líbil, považuju se za patriota, takže jsme si plácli a vyšla kniha Města Pardubického kraje, na kterou navázaly další tři, které Vladimír napsal dohromady se svojí ženou Zdenkou, která do knih sepsala (z části fiktivní) historické příběhy spjaté s daným popisovaným místem (Tajemství Trstenické stezky, Pernštejnská stezka v 21. století a poslední Po Čechách stezkami ušlechtilých koní). Aktuálně připravujeme na léto 2020 páté pokračování s názvem Stezkami na obou Orlicích, které mapuje města, městečka a vesnice v Orlických horách, které spojují řeky Tichá a Divoká Orlice.

Zaměřujete se ale výrazně i na nové autory, regionální literaturu… To je dost těžké prorazit, že? Přeci jen nakladatelé hodně sázejí na vyhlášená jména. Jak to děláte, že se vám to daří?

Před Vánoci 2019 jsme vydali na internetu výzvu, aby nám začínající autoři posílali svá díla, a pokud usoudíme, že jsou vhodná k vydání, s autory se domluvíme. Takto jsme vytipovali v první vlně tři autory, z nichž vyšla zatím jedna kniha, a to Život s vůni lubrikantu autorky Emmy Scharkez. Další dvě knihy (Transmelancholie Daniela Vonáška a Strážci snů Jasminy Petlach) jsme museli odložit kvůli koronavirové pandemii, která uzavřela knihkupectví a knižní trh se dostal do krize. Rozhodně s vydáním těchto autorů počítáme. V druhé vlně jsme pak oslovili ještě další dvě autorky – jedna z nich je kreslířka komiksů, další popisuje své zážitky z psychiatrické léčebny.  Regionální literatura je zastoupena hlavně v podobě zmíněné edice Města Pardubického kraje manželů Rozehnalových a plánujeme i knihu bájí a pověstí z Prosečska Šuškání v Jedové chýši Svatopluka Václava Vobejdy.

Pak přišla beletrie.

Ano, i když oklikou přes knihu paní doktorky Rozehnalové, která napsala v roce 2018 ke stoletému výročí založení Československé republiky knihu Ta země je i tvá, ve které čtenářům přibližuje příběhy významných lidí, kteří se o vznik nové republiky zasadili, a přes hlavolamy a matematické úlohy v knize Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky  Jindry Hojera, který je známý díky stejnojmenné postavě z příběhů Jaroslava Foglara Rychlé šípy (chodil jako malý kluk do Foglarova skautského oddílu Dvojka a Jaroslav Foglar si pak se svolením Jindrových rodičů jeho jméno půjčil do připravovaného komiksu) a který žije ve svých 95 letech v pardubickém domově pro seniory. Pro velký zájem o Jindru a jeho život jsme následně vydali i Střípky ze života Jindry Hojera. Po vydání se začaly objevovat ohlasy, že lidé čekali, že v knize bude více o Jaroslavu Foglarovi, proto s Jindrou nyní dokončujeme i knihu Jestřáb stále živý, která by mohla vyjít na konci léta 2020.

Loni jste začal i překládat zahraniční autory.

Ano, to díky básníkovi čechoaustralanovi Josefu Tomášovi, který v 70. letech emigroval přes Německo do Austrálie a spolu s básníkem a prozaikem Alexem Skovronem a překladatelkou Hanou Tomkovou připravili v češtině Skovronovu knihu Muž, který ulehl do své postele, plnou absurdních povídek. Pan Tomáš spolu s Alexem Skovronem pak vytvořili dvoujazyčnou verzi básnické sbírky Elegie Jiřího Ortena, kterou jsme vydali v loňském roce. Nyní oba pánové dokončují dvoujazyčné vydání básnické sbírky Sen od Vladimíra Holana, která brzy vyjde. V polovině června vyšla sbírka volných veršů Josefa Tomáše s názvem Návrat Anežky Přemyslovny, ve které nechává ožít slavnou českou světici a s jejím průvodcem procházejí známými místy po Praze. Oba spolu vedou rozhovor o minulosti, přítomnosti, víře a lásce. Tato kniha vychází hned v sedmi jazykových mutacích (kromě češtiny také v angličtině, němčině, ruštině, francouzštině, španělštině a italštině).  Připravujeme i edici malých (kolibřích) básnických knížek, které možná čtenáři pamatují z minulosti. Jako první v této exkluzivní edici vyjdou právě básně Josefa Tomáše a knížky budou v exkluzivní koženkové vazbě s rytinou a ilustracemi malíře Jáchyma Šerýcha. 

Jaké největší překážky musíte přecházet?

V tuhle chvíli to jsou samozřejmě omezení kvůli koronavirové pandemii, v první řadě dlouhé uzavření knihkupectví. Vlastně první uzavírání a zákazy přišly přesně v den, kdy jsme měli mít křest knihy Život s vůní lubrikantu, kterou měl křtít Radim Uzel. V ten den nám zůstaly krabice chlebíčků a zákusků, které jsme jedli v kanceláři několik dalších dní. Nyní máme už nový termín křtu, a to 14. září, tak doufáme, že to už proběhne bez komplikací.

Z čeho máte největší radost?

Z hotové práce, v případě nakladatelství je to samozřejmě hotová kniha. I když ta radost je vždycky spojená s napětím, protože jak to tak chodívá, hotovou knihu nebo časopis s největší pravděpodobností otevřete náhodně na stránce, kde zůstala chyba. Ale samozřejmě ta radost, když držíte několikaměsíční práci v rukou, je úžasná. Naposledy to je kniha Jirky Švihálka Deník jednonožce (pozor, neplést s jednorožcem). Jirka totiž přišel při nezaviněné nehodě v létě 2019 na motorce o pravou nohu a vše začal po nehodě sepisovat do deníčku, který zveřejnil formou blogu. Jelikož dokáže i takovou vážnou situaci brát s humorem a nadhledem, stal se blog velmi populární (skončil dokonce třetí v soutěží Křišťálová lupa a je nominovaný na Blog roku v Magnesii Liteře) a lidi ho žádali, aby to vydal knižně. Jelikož je Jirka také Pardubák, vrhli jsem se na to a kniha je aktuálně v prodeji. Kmotrem knihy je herec Pepa Pejchal, se kterým jsme se i domluvili, že bychom mohli namluvit Deník jednonožce v podobě audioknihy.

Vy sám něco píšete? Našli bychom něco ve vašem šuplíku?

Asi před šesti lety jsem měl nápad, který jsem začal sepisovat. Občas se k tomu vrátím, ale že by to bylo psaní a na knihu, to ne. Možná povídka. Pokud bych to ještě lépe promyslel, možná by to kniha byla, ale zatím to určitě není ve stavu, kdy by se to mohlo vydat. Došlo k tomu tak, že jsem měl živý sen a když jsem se probudil, nevěděl jsem, jestli je to realita nebo ne a kupodivu jsem si to pamatoval i ráno a napsal hned prvních pár odstavců.

Zmínili jsme, že jste fotograf, získal jste dokonce významné ocenění…

Ano, fotografuji přírodu a zvířata, občas i architekturu a poslední dobou mě baví letecká fotografie. Ocenění jsem získal za fotku z Bornea v soutěži Czech Press Photo, v kategorii Příroda, věda a životní prostředí a následně jsem vyhrál i celou soutěž v hlavní kategorii. Bylo to nečekané nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní, hlavně reportážní fotografy, kteří nemohli skousnout, že nezávislá mezinárodní porota vybrala moji fotografii, člověka, který není nijak spjatý s žádnou redakcí ani novinářským světem, i když moje fotografie už předtím v několika časopisech vyšly a sám jsem pracoval v hudebním časopise, pro který jsem i fotil. Můžu si za to trochu sám, protože jsem někde plácl, že jsem vítěznou fotografii pořídil na dovolené na Borneu.

Ale vaše dovolená asi není jen nějaké ležení u moře.

Právě. Naše dovolená není dovolená, jak si ji představí většina lidí, čili že ležíme u moře a odskočíme si někam do zoo nebo do rezervace na pár hodin něco nafotit. Já pojem dovolená používám obecně, normálně by se to spíše dalo nazvat expedicí. Spali jsme totiž několik nocí na lodi na řece v pralese, nachodili kilometry tropickým lesem, bydleli u domorodců mimo civilizaci – to jsou věci, které si pod slovem dovolená nikdo nepředstaví, a já to beru jako běžnou věc. Novináři se proto začali bouřit a vynutili si změnu pravidel a příroda byla proto z Czech Press Photo vyjmuta a zpřísnila se i pravidla přihlašování. Já to na jednu stranu chápu, na druhou stranu mám pocit, že moji fotografii z Czech Press Photo 2018 si pamatuje více lidí než vítěznou fotografii z roku 2017 nebo aktuálně z roku 2019.