Aktuality

ROZHOVORY POD ROUŠKOU

JIŘÍ HOLUB: „Nejradši ležím na gauči"

Zastihnout spisovatele a kastelána Jiřího Holuba je téměř nemožné. V sezóně od rána do večera pobíhá po Hrubém Rohozci, jednou jako pokladní, jindy jako průvodce, případně jako kavárník, toaletářka či uklízečka v jednom. Pomůže všude, kde je potřeba. Zimu pak často tráví na dlouhých cestách v exotice. My jsme využili korovinarového období, kdy si udělal čas pro pár všetečných otázek.

V legraci říkáte, že jste garsonku vyměnil za 40 plus jedna. Jak se žije a tvoří na zámku?

Kdyby za 40 plus jedna, já mám rovnou 100+kk, heč. Rohozec se sice nezdá, ale pokud spočítáme všechny místnosti, sklepy, půdu, toalety, kamrlíky na košťata, dostaneme se k neuvěřitelné stovce pokojů! Osobně z nich obývám jen tři, z čehož jeden z pokojů je stále ještě částečným depozitářem. Bydlím v bývalé koupelně paní hraběnky Garbriely Karolíny, obývák mám v jejím šatníku a improvizovanou kuchyňku v bývalém pokoji pro služku. Záchod je na chodbě a pokud chci vařit, nebo se mýt, musím po služebnickém schodišti do přízemí, kde vegetují průvodci, a využít servisu „myčky a kuchyně" u nich.

Takže život na zámku není až tak romantický, jak se může zdát…

Není to nic výjimečného, zatím jsem na žádném zámku, kde jsem působil jako kastelán, neměl byt, který by splňoval všechny očekávané normy, buď jsem neměl záchod, nebo koupelnu, nebo obojí – tak to prostě na památkách chodí. Dal jsem si taky předsevzetí, že kdybych se z Rohozce ještě někdy někam přesouval, budu chtít zámek nebo hrad, kde je byt se vším, co k životu patří. Přeci jen už „přezouvám na páté gumy" a to už s sebou nese trochu rozmlsanosti.

A jak se vám na zámku píšou knížky? Na svém kontě už jich máte celou řadu.

Co se tvorby týče, tak zámek je to poslední místo, kde bych něco (s výjimkou noční prohlídek) napsal. Tím, že bydlím v práci, jsem v práci pořád a klid na psaní si tady prostě neumím najít.

Ale prostředí zámku vás inspiruje. Ve vašich knihách se promítá.

Je pravda, že můj život jsem s památkami propojil v nějakých osmnácti letech, kdy jsem měl první povinnou průvodcovskou praxi na Červené Lhotě. Nějak se mi to zalíbilo, a tak jsem už čtvrt století (to zní hrozně) kastelánem a průvodcem po českých hradech a zámcích. A jistě se to musí promítnout i v mé tvorbě.

Píšete hlavně pro děti. Co vás na tom tak přitahuje?

K dětské literatuře mě spíš než zámky přivedla škola – Literární akademie - a tři „pohádkáři", na jejichž přednášky a semináře jsem měl možnost chodit. Byla to nezapomenutelná přítelkyně Daniela Fischerová, báječná a tvůrčí Ivona Březinová a skvělý Arnošt Goldflam. Jak vidíte, měl jsem štěstí na autory, kteří mě nechali nahlédnout do tajů vzniku knihy. Daniela mi dělala i vedoucí bakalářské práce, což byla moje první dětská kniha (Kolik váží Matylda) a ta mě tehdy postrčila tímhle směrem. Rovnou řekla, že jsem hotový autor knih pro děti a u toho mám zůstat. Tak jsem zůstal…

Poslední dobou jste se ale zaměřil i na dospělé čtenáře…

Vydal jsem dvě knihy pro dospěláky. Jsem za to rád a možná si ještě jednou, dvakrát roli spisovatele pro dospělé vyzkouším, ale pro děti se mi asi píše trochu líp. Je zajímavé, že zatímco moje dětské knihy jsou humorné, nekorektní a se smíchem dodávám, že nejednu pedagožku nebo matku pěkně štvou, dospělácká literatura mě i díky vybraným tématům hází do úplně jiné polohy... Moje poslední knížka (Prostě na mě zapomněli) je toho docela pěkným důkazem.

Jak se píše pro děti a jak pro dospělé? Je vaše práce v tomto ohledu jiná?

Psaní pro děti si užívám. Sám se bavím nad tím, kam to můžu nechat zajít, takové to překračování hranice toho, co je ještě dětská literatura a co ne, spousty schovaných vtípků pro dospěláky a vtípků, které pochopí jen ti, kteří mě nějakou dobu znají, psaní je svěží a jde pěkně od ruky. U dospělácké literatury na mě sedne taková ta tíha tématu, pocit nespravedlnosti a křivdy, která se ve mně bůhvíproč bere – je to prostě úplně zásadní rozdíl!

Jste neustále aktivní. Určitě teď ten plonkový čas využijete na psaní knížky. Je to tak? Jaké bude téma?

Už několikrát jsem zmiňoval, že jsem tvor s extrémně silně vyvinutou slabou vůlí. Donutit se k něčemu, to je záležitost, co si žádá čas, a tak na „holej pupík" přísahám, že tolik ho ještě v karanténě nebylo, aby mě to donutilo psát. Dobrá zpráva je, že mi letos vyjde pokračování Vzpoury strašidel, takže vlastně není ani kam spěchat. A ta ještě lepší, letos se mi podařilo téměř dopsat novou dětskou knížku, která je ve fázi těsně před dokončením (potřebuji dopsat cca 40 stránek), takže nevylučuju, že mě povinné domácí vězení třeba nedokope k tomu, abych notebook zapnul a pustil se do jejího finále.

Sám se často bavíte vtipnými komentáři nebo vtipnými otázkami návštěvníků. Nechcete z nich vytvořit knížku? A můžete se s námi o nějaké podělit?

Toho je strašně moc! K tomu to moc nejsou věci publikovatelné, což jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem přišel s nápadem začít psát blog z pohledu sedmnáctileté trochu naivní průvodkyně. Chtěl jsem do něj zapracovat všechny ty až neskutečné historky, které se odehrávají nejen u nás, ale také u kolegů. Ale když jsem to vyzkoušel a napsal první tři díly, ukázalo se, že to prostě nevyzní tak, jak bych si představoval, a že to, čemu se trochu zvrhle směju já, by se nejspíš čtenář nezasmál. Netopýr vypraný s pantoflemi v pračce, hromada vyvržených panzanni na schodech do sklepů, kam si je odložila jedna opilá návštěvnice tak šikovně, že trefila myš (od té doby víme, že panzanni s myší nelepí), srnky páchající sebevraždu skokem ze skály za zámkem, paní s boxovacím ježkem, kohout v červených bačkůrkách a mnoho, mnoho dalšího, co by člověk sám nevymyslel, to jsou jen fragmenty toho, o čem by šlo psát, ale prostě tak nějak fungují spíš v tom ústním podání líp, než na papíře. Ale nevylučuji, že na to třeba jednou, až najdu formu, jak je předat lidem neokoraným památkovým provozem a romantikům, co si myslí, že tahle práce nemůže mít chybu, sednu a sepíšu.

Letos slavíte dvoje kulatiny. Jste deset let kastelánem na Hrubém Rohozci a je vám pětačtyřicet. To si zaslouží velkou oslavu. Co plánujete? Třeba něco pro čtenáře?

Já nejsem moc slavící typ. Tedy co se týče mých narozenin. Na cizí zajdu rád, ale ty moje beru spíš tak trochu melancholicky jako něco, co mě může leda naštvat, takové to: Kurnik, to už je mi tolik? Vždyť jsem ještě nestihl to a to, nebyl tam a tam, kdy to má člověk za jeden život stihnout? Takže jsem vlastně i docela rád, že mi ty letošní „kulatiny" vycházejí na karanténu a oslavím je maximálně s naší zámeckou mumií a plyšáky z dětské herny!

A co oslava deseti let na Rohozci?

To už by si oslavu zasloužilo, snad i proto, že jsem vůbec nepočítal s tím, že se tu tolik let zdržím (protože jsme řešili nevyjasněný restituční spor). Takže tady bych si možná v tichosti dovolil nějaké to šáňo bouchnout. Se zámkem si ťuknu a poděkuju mu za to, že to se mnou takovou dobu vydržel. K těm Holubím narozeninám jsem si ale letos nadělil hned dvě krásné věci. Jednou z nich je audiokniha Jak se zbavit Mstivý Soni, kterou skvěle načetl herec David Novotný a dal jí úplně nový rozměr. Tou druhou bude letošní vydání pokračování dětské knížky Vzpoura strašidel, která se měla před situací, jež nás zavřela v našich bytech a domech, dostat na trh v dubnu, tak uvidíme, jak se celá situace bude vyvíjet. Nicméně, obojí beru jako velký dárek sobě a snad i fanouškům a čtenářům Holuba.

Měl byste pro naše čtenáře nějakou čtenářskou výzvu?

Měl! Dejte si školní klasiku, kterou vám nutili ještě na základní škole. Přečtěte si dospělýma očima Nikolu Šuhaje Loupežníka a Říkali mi Leni. Pokud máte čas, pusťte se do Ženy roku 1900 od paní Šmahelové! Přečtěte Poslední vlak do Frývaldova! Tyhle dnes už staré české knížky jsou neuvěřitelné!

RYCHLODOTAZNÍK POD ROUŠKOU:

Čím se bavím v době koronaviru?

Zahlcuji svůj instagramový profil tím, jaké je to být trosečníkem uprostřed historického objektu v době, kdy na něj nemůže nikdo jiný.

Co právě čtu?

Čtu Sylvii Plath – Pod skleněným zvonem. Společně s ní Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera a svoje staré deníky od roku 1998! Všechno skvělé čtení!

Jakou vtipnou nebo pozitivní knížku doporučuji čtenářům?

Tom Robbins – Parfém bláznivého tance. Christopher Moore – Špinavá práce nebo Nejhloupější Anděl. Evergreen Saturnin, který se neočte snad nikdy. Bočkovu Poslední aristokratku.

Moje koronavirové motto...

Pořád mě baví: Poprvé můžeš zachránit svět ležením na gauči, tak to prosím tě nepodělej!

Jakou otázku bych položil sám sobě?

Jsi normální? Odpověď na ni znám. Naštěstí ne!

KDO JE JIŘÍ HOLUB

+ Narodil se 14. dubna 1975 v Žatci.

+ Původem vyučený kuchař, který školy doháněl postupně. Vystudoval Hotelovou školu, Školu cestovního ruchu a magisterský titul získal na pražské Literární Akademii Josefa Škvoreckého

+ Pracoval jako recepční, noční hlídač, instruktor přechodu přes žhavé uhlí, průvodce, prodavač, kastelán na vodním hradu Švihov, zámku Humprecht a Hrubý Rohozec.

+ Z jeho tvorby: Kolik váží Matylda, Zádušní mše za hraběnku, Vzpoura strašidel, Jak se zbavit Mstivý Soni, Prostě na mě zapomněli.