Aktuality

ROZHOVORY POD ROUŠKOU

IVA PEKÁRKOVÁ: „Droždí nesmí ke mně do bytu"

Čechům chyběly kvasince, Britům toaletní papír. Oblíbená spisovatelka, která už patnáct let žije se svým nigerijským partnerem v Londýně, s humorem sobě vlastním popisuje rozdíly, jak lidé vnímali karanténní opatření. A prozradila, že se můžeme těšit na další knížku.

Je v Londýně dostupné droždí?

Tak to bohužel nemám tušení. Já droždí obvykle k ničemu nepotřebuju, tak ho ani nekupuju. Nic nepeču – teda kromě fláků masa pro svého karnivorského skoromanžela. Jednou jsem vyrobila z droždí tu úžasně zdravou pomazánku – znáte to, hodně kvasnic, cibule, česnek, trochu soli a pepře a celé to rozkňochňat na mírném plameni --, ale můj miláček byl z vzniklého smradu tak zničený, že jsem se o to podruhé už nepokusila. Pokud aspoň trochu rozumím své nové vlasti, mám dojem, že ani jiní tu moc nepečou, je tudíž pravděpodobné, že droždí je snadno k sehnání, na rozdíl od toaletního papíru, o který se tu v polovině března vedly líté boje a kterého vám v supermarketu prodali nanejvýš dvě role (už je ale zase v regálech a, aspoň po stránce hajzlpapíru, je situace opět v normálu). Slýchám, že v Čechách mají díky koronakrizi pré LH fašisté: vyrábíte kvásek z jablek, barvíte si vlasy odvarem z dubové kůry, zkrátka učíte se žít jako za starých časů.

I u nás už se to vrací k normálu, takže teď se droždí prodává po půlkilových baleních. A jak se v Londýně změnil život při a po koronakrizi?

Pokud to dovedu posoudit, úplně stejně jako kdekoli jinde. Většina lidí nemá problém dodržovat opatření proti šíření viru, řada z nás se dokonce zaradovala, když je vláda koncem března konečně zavedla. No a najdou se samozřejmě jedinci, kteří si myslí, že pro ně nařízení neplatí, oni si můžou dělat, co chtějí. Pozoruhodné bylo období, kdy se provoz v londýnských ulicích prakticky zastavil a nemálo řidičů omámených náhlou svobodou jezdilo po Londýně stovkou. Zapomněli, kolik je tu kamer, a tak už úřady uvalily nebývalý počet pokut. A najde se tu i nemálo lidí, většinou náboženských fanatiků, kteří na virus „nevěří“ a jsou přesvědčeni, že je ve zdraví udrží jen Bůh. Pořádají se tu tajné křesťanské vigílie, většinou v soukromých bytech, kde je hlava na hlavě, protože kostely jsou zavřené. A věřte tomu nebo ne, policie v naší čtvrti v jižním Londýně si stěžuje, že je tu málo udavačů – oni jim tedy říkají „oznamovači“ --, takže pochytat neopatrné zlotřilce není snadné.

Jak to všechno vnímá váš nigerijský partner Kenny?

Kenny je klíčový pracovník, takže jezdí každý den do zaměstnání. Je nesmírně opatrný, dodržuje všechna nařízení a doporučení. Pořád uklízí a všechno dezinfikuje. Jinak je snad OK. Nemáme tady v Anglii žádné příbuzné, jen kamarády a známé, což jsou většinou poměrně mladí lidé. A všichni naši kamarádi jsou, zdá se, velmi opatrní. Naši příbuzní v Nigérii jsou, věřte tomu nebo ne, snad ještě opatrnější. Kennova máma, které teď bude k sedmdesáti, vůbec nevychází z domu, starají se o ni příbuzní. V Nigérii, kde neexistuje nic podobného sociálnímu zabezpečení, má všeobecná karanténa pro obyčejné lidi mnohem horší následky: spousta lidí zanedlouho doslova nebude mít co jíst. O to obdivuhodnější je, že karanténu skutečně dodržují a snaží se celou zemi před virem ochránit. Jeden z mých švagrů je klinický mikrobiolog. Ten každému objasňuje situaci a je milé vidět, že ho většina lidí poslouchá a důvěřuje mu spíš než šamanům.

Jste v kontaktu s českými přáteli, rodinou?

Samozřejmě. Občas si říkám, jaké máme štěstí, že žijeme v době e-komunikace! Před sto lety to během chřipkové pandemie muselo být mnohem těžší. Patřím ke generaci, která je z mládí zvyklá, že nejlepší je osobní styk s přáteli. Každý neměl telefon, tak bylo zcela v pořádku dorazit na návštěvu bez ohlášení. Nemluvě o tom, že o mnoha věcech bylo lepší po telefonu nediskutovat. V posledních pár desítkách let jsem se naštěstí naučila, že to jde i jinak, a zvykla jsem si. A s pobavením sleduju, jak náctiletí, až dosud zřejmě přesvědčení, že osobní styk je pro dinosaury a nejlepší je komunikovat po milionu sociálních sítí, začali skuhrat, když se se svými kamarády nemohou vidět naživo. Desítky tisíc let, kdy technologie neexistovala, z hlavy jen tak nevymýtíte.

Využila jste čas třeba k psaní další knížky?

Ano, pustila jsem se do čehosi nového. Není to dlouho plánovaný román, protože ten se má odehrávat začátkem osmdesátých let a já budu potřebovat víc klidu na práci. Z tohohle doufám vznikne takový kratší román nebo novelka ze současnosti. Inspiraci k ní mi poskytla kamarádka, která se dlouhá léta starala v Británii o staré lidi – většinou jako soukromá pečovatelka. Příběhy, které mi vyprávěla, by naplnily několik románů. Pracovní název tohohle textu je Dům bez zrcadel.

Za jakých okolností se vám nejlépe tvoří? Kdy a kde nejradši pracujete?

To je právě ten problém. Jsem zřejmě „klasický“ typ autora, přinejmenším v tom smyslu, že ráda píšu po hospodách, v kavárnách, v parcích. Teď jsou hospody i kavárny zavřené a do parku bych teoreticky mohla, ale věřte tomu nebo ne, neměla bych se tam podle nařízení dlouho zdržovat. Vláda nás vysloveně prosila, ať si z parků neděláme home office. Ve velkoměstě to bohužel dává smysl – je tu příliš mnoho lidí a parky by brzo byly narvané. Poprvé v životě jsem se (v rámci osobního experimentu) přinutila psát román na počítači. Jde to rychle, ale když si to pak vytisknu, znovu všechno přepisuju v ruce. Rychloautor rozhodně nejsem.

Napsala jste dlouhou řádku knih, většina z nich je velmi dobře přijatá čtenáři. Jakým způsobem tvoříte? Přijde prostě jakýsi přetlak, který musí ven – na papír?

Když je to přetlak, je to skvělé. Tak to třeba bylo u mého prvního románu Péra a perutě. Propašovala jsem si ho kdysi v hlavě do emigrace – nejspíš bych ho mohla napsat o několik let dřív, ale nebyly k tomu podmínky. Pak mi v Bostonu doslova vybuchl z hlavy. Ne s každou knížkou to tak je. Ale i ty, které nevznikly z přetlaku, můžou být dobré.

Jak dlouho tak píšete knížku?

To fakt nedokážu říct – jak kdy, od několika málo měsíců do několika let. Někdy se stane, že rozepsanou knihu musím odložit – většinou proto, že přijde spousta jiných starostí a já se na ni nedokážu soustředit. Pak se k ní ale zase vrátím. Vlastně pořád žiju s nějakou knížkou v hlavě. I když ji třeba doslova nepíšu, dělám si poznámky, které se mi pak hodí, jakmile si vyhradím čas na opravdové, intenzivní psaní.

Zajímavých reakcí se dočkala vaše poslední knížka Třísky, příběh ženy, která skončila na vozíčku, přesto na život nezanevřela a vdala se za Pákistánce. Čtenáři ji velmi chválili, ale slyšela jsem i o nějakém problému…

Napsaly mi například dvě ženy, obě na vozíku, a obě mi pochválily, jak trefně jsem život vozíčkářky popsala. Nebylo to těžké. Stačilo pozorně poslouchat, co mi vyprávěla žena, která se stala předlohou pro hlavní hrdinku. Ta jediná pak bohužel na mě zanevřela – původně se moc radovala z toho, že o jejím životním příběhu chci napsat knihu, ale nakonec se ukázalo, že prostě nesnese být hrdinkou románu. Byla jsem si vědoma toho, že to tak obvykle dopadá, a radila jsem se s ní o každé kapitole, pak jsem jí ještě poslala rukopis ke zkontrolování, mnohem dřív než ho dostalo nakladatelství. Bohužel si ho nepřečetla, jen řekla „OK“, a když jí pak kdosi tvrdil, že o ní prý v knize říkám něco špatného, rozhněvala se na mě. Mrzelo mě to, samozřejmě, ale svědomí mám čisté. A když se podíváte na příběhy knih psaných podle vyprávění lidí, zjistíte, že naprostá většina předloh pro hrdiny se od knih distancovala. Klasický případ je Gejša od Arthura Goldena – v tom případě se předloha pro hlavní hrdinku, starší Japonka žijící v New Yorku, jejíž životní příběh autor poslouchal v japonštině, proti Goldenovi obrátila a žalovala ho. Prý za to, že příběh o tom, jak přišla o panenství – příležitost, při které, jak se říká, peníze změnily dlaně – nepopsal dostatečně romanticky.

V této souvislosti mě napadlo – svádí i známý spisovatel, který má na svém kontě řadu knih, boj o čtenáře?

Svádím boj o čtenáře jedině tím, že se snažím psát tak, abych čtenáře zaujala. Vybrala jsem si tohle „zaměstnání“ (chcete-li tomu tak říkat) už v šerém dávnověku a jedna z věcí, které mě na něm přitahovaly, byla absence boje o koryto. A tak, i když se situace poněkud změnila, o koryto nebojuju a s ostatními autory se nepřetahuju. To opravdu nemám v povaze.

Kdy se sem chystáte?

Tak to je dobrá otázka, jak říkají Američané. Tuší už někdo, kdy budou zase zcela prostupné hranice? Normálně jezdím do Česka aspoň tak dvakrát nebo třikrát za rok, poměrně na dlouho. Teď ale vážně nevím, kdy se k tomu zas naskytne příležitost.

RYCHLODOTAZNÍK POD ROUŠKOU:

Čím se bavím v době koronaviru?

Nemám až tolik volného času – skoro každý den tlumočím, teď během lock-downu většinou po telefonu nebo zoomu, ale občas taky jezdím za prací, to když mají klienti nějaký velký průšvih, který se po telefonu vyřešit nedá, a ze mě se tím pádem dočasně stane klíčový pracovník. Pouhopouhé nakupování potravin a nezbytností v supermarketech se proměnilo v záležitost trvající několik hodin. No a pokud je čas, snažím se psát tu svou novou věc.

Co právě čtu?

Momentálně čtu Schroedingerovu kočku od Johna Gribbina a několik dalších populárně-vědeckých i čistě vědeckých knih, které mi tu zbyly. Veškeré lehčí čtení mi totiž došlo. Knihovny jsou zavřené, za kamarádkou nemůžu, abych si půjčila pár knih, a dokonce i taková police na nádraží, kam lidi odkládají knihy, aby si je jiní zase vzali, je nedostupná. No co, aspoň se připovzdělám v kvantové fyzice a vyšší matematice.

Jakou vtipnou nebo pozitivní knížku doporučuji čtenářům?

Nad tím bych se musela víc zamyslet. Čtu tu skoro výhradně anglicky, tak nevím, co je v Česku dostupné.

Moje koronavirové motto

Čínu nebrat

Jakou otázku byste položili sami sobě?

Proč, sakra, tolik žereš, když je teď tak těžké spálit kalorie?

IVA PEKÁRKOVÁ

Autorka knih a taxikářka. Sedm let řídila pravý newyorský taxík (Yellow Cab).

V roce 1985 utekla do Ameriky.

V roce 1997 se na čas vrátila do Prahy, krátce působila v redakci MF DNES.

V roce 2005 odešla do Anglie, kde několik let řídila nepravý londýnský taxík (minicab).

Ráda cestuje, píše, poznává lidi a svět.

V roce 1996 získala 2. cenu v soutěži Nadace Miloše Havla ke 100. výročí kinematografie.

V roce 2015 byla nominována na cenu Magnesia Litera za román Pečená zebra.

Výběr z posledních knih: Pečená zebra (2015, román o černobílých vztazích v Česku), Postřehy z Londonistánu (2015, blogokniha se zaměřením na muslimy v Londýně), Péra a perutě (2014, znovuvydaný první román, nejen o autostopu v socialistickém Československu, původně vyšel v 68-Publishers, 1989), Beton (2014, povídky z pěti kontinentů), Levhartice (2013, román o černobílých vztazích v Londýně),  Sloni v soumraku (2016, znovuvydaný román o podivném vztahu starší Angličanky a mladého Senegalce), Multikulti pindy jedný český mindy (znovuvydaná, ale značně doplněná kniha blogů), na jaře 2017 znovu vyšel román Dej mi ty prachy (o taxikaření v New Yorku). Třísky (2018, o "dobrodružstvích" Češky na vozíčku, která se zamilovala a provdala za Pákistánce).

Text: Michala Jendruchová

Foto: Kateřina Janoušková, Kenneth Osieme Odozi, Kateřina Lepič