Aktuality

ROZHOVORY

Michal Štěrba: Plavání je skvělá investice

Téměř sedm desítek pardubických plavců podpořilo projekt organizace SenSen „Přeplavme svůj La Manche". Jedním z těch, kteří v Aquacentru připisovali své naplavané kilometry, byl i úspěšný trenér a otec nejmladší Češky, která přeplavala skutečný kanál La Manche, Lenky Štěrbové. Od jejího úspěchu letos uplyne deset let.

Máte rád oslavy?

Zamlada jsem je měl velmi rád, ale s postupujícím věkem méně a méně. Souvisí to s tím, že na oslavách bývají lidé stále mladší, a já jim nestačím. Jen závistivě sleduji, jak dlouho do noci popíjejí. To já ale nemůžu, protože následky druhý den by byly kruté.

Ptám se proto, že v září oslavíte desetileté výročí od Lenčiny úspěšné přeplavby přes La Manche. Jak budete slavit?

Ano, 9. září to bude deset let. Přiznám se, že jsme o oslavách neuvažovali. Beru to tak, že život jde dál. Lenky i mě se lidé stále ptají na kanál. Samozřejmě to byla zásadní událost, ale od té doby přibylo mnoho dalších velkých výsledků. Možná si to něčím malým připomeneme, ale kanál je už minulostí.

Jaké to je, když se ohlédnete zpět? Co se od té doby změnilo?

Záleží, jak u koho. Já osobně na sobě zaznamenávám spíše negativnější stránku, tedy stále zvyšující se věk. Byť se snažím udržovat, tak co si budeme povídat, ve svých šedesáti letech chřadnu. Naopak Lenka stále „roste", zlepšuje se, pracuje na sobě, má to v hlavě víc srovnané a má vše před sebou.

Máte někde vystaveny Lenčiny plavky, které přeplavaly La Manche?

Máme jen velkou fotku o rozměrech 60 x 80 cm. Plavky ne. Ty postihl zajímavý osud. Lenka je darovala sběrateli podobných kuriozit. Plavky by stejně už nemohla dále používat, protože se zničí. Plavec se maže speciální vazelínou, která je poničí.

Jaké převládaly emoce, když se vypravila na přeplavbu? Strach? Počítání investice do cesty? Vzrušení? Bojovaly ve vás pozice otce a trenéra?

Asi vás zklamu, splývalo mi to. Někteří lidé se na mě dívají téměř jako na otčíma, to si nemyslím. Znám Lenčiny možnosti, tak jsem se neobával, že by se jí něco tragického stalo. Jediné, čeho jsem se bál, bylo, že bude natolik špatné počasí, že se k tomu pokusu vůbec nedostane. Původně měla plavat hned po svých 16. narozeninách, což je povolená věková hranice pro přeplavbu. Chtěli jsme mít jistotu, že bude nejmladší. Ale počasí bylo tak špatné, že jsme se museli vrátit a absolvovat cestu znovu po čtrnácti dnech. Toho jsem se bál. Přípravě a všemu kolem jsme věnovali dva roky života a cca 300 tisíc z rodinného rozpočtu.

Jaké to bylo, když doplavala? Ukápla nějaká slza?

V tu chvíli ne. Člověk si to uvědomuje až s odstupem několika dnů. Na místě bylo všechno hektické, byli jsme ve stresu a strašlivě unavení. Startovala ve tři ráno, náš tým strávil dlouhé hodiny na malé lodi, ve vlnách, na moři, nebylo nám dobře. Byli jsme fyzicky vyčerpaní. Jen jsme si říkali, už ať jsme na suché zemi. Spíš jsme zvraceli než brečeli.

Máte smysl pro humor, dnes už se tomu smějete. Ale chápu, že v tu chvíli vám do smíchu nebylo. Jak se rodí a vychovává unikátní plavkyně?

Možná vás překvapí, že jako děcko Lenka nebyla nijak mimořádná. Věnovala se bazénovému plavání a do čtrnácti let patřila mezi průměrné plavce. To naše mladší děti měly lepší výsledky. Míša dokonce držela i české rekordy. Lenka nebyla taková hvězda. Ale už v jejích jedenácti letech jsem u ní zaregistroval obrovskou odolnost vůči chladné vodě. Tenkrát jsem pomáhal na La Manche opernímu pěvci Richardu Haanovi, nejstaršímu Čechovi, který ho přeplaval. Posílal jsem ji s ním na tréninky. Voda měla 15 stupňů. Do toho by běžně dítě nevlezlo. Ona v ní ale bez potíží hodinu plavala. To byl dar shůry. Už tehdy jsem zaplatil u lodivoda zálohu a „zabukoval" termín hned po jejích šestnáctinách. Od čtrnácti se začala připravovat.

Vy sám jste spolupracoval s desítkou plavců, kteří se vypravili na La Manche. Devět z nich ho pokořilo. Sám jste takovou ambici neměl?

Měl, ale bylo to v socialistickém dávnověku, začátkem 80. let. Ovšem tenkrát nebyla šance, že bych se tam dostal a získal valuty, abych mohl zaplatit poplatky. Dnes už bych na to neměl čas ani výkonnost.

Vy jste ho ale letos taky symbolicky překonal, a to v pardubickém Aquacentru v rámci akce „přeplavme kanál La Manche".

Ano. Nemám už sice velké sportovní ambice, ale ze zdravotních důvodů chodím několikrát týdně do Aquacentra plavat. Tak jsem každé ráno do štafety připsal, kolik jsem uplaval. Chodím tam moc rád, je to jeden z nejlepších bazénů v republice, takže se tam plave výborně. Tedy po stránce bazénu, po stránce mé kondice je to samozřejmě horší.

Jak jste snášel období koronaviru, kdy byly bazény zavřené?

Samozřejmě mně chyběl. Tak začal jsem běhat. Bydlíme u lesa, takže nohy tolik netrpí na asfaltu. Ale plavání mi chybělo. Bazény se sice otevírají, ale voda venku už je natolik teplá, že plavu venku. Máme chatu na Seči, přehrada má 16 stupňů, takže je to ideální.

Máte doma bazén?

Ne nemáme, asi je to zvláštní, ale nevybudovali jsme ho. Je to dáno tím, že klasický pětimetrový bazén by byl v našem případě směšný, to nehrozí. Máme velkou zahradu, tak jsem uvažoval o jednodráhové pětadvacítce. Ale když jsem dostal rozpočet, zatmělo se mi před očima a upustil jsem od toho.

Máte spočítané, kolik jste musel za celý život do plavání investovat? Člověk by řekl, že stačí skočit do plavek a do rybníka. Ale ty závodní prý stojí až sedm tisíc korun? A to je asi jedna z nejnižších položek v rámci závodění.

Ke statistikám a evidování jsem se sice nedostal, ale odhaduju, že sport našich dětí nás stál asi dva miliony. Plavky, vybavení, soustředění, závody… Ale nelituju, byly to velmi dobře investované peníze.

Na svou dceru můžete být pyšný. Teď studuje medicínu a pomáhá v první linii.

Obě naše dcery studují medicínu a obě pomáhají. Míša v Čáslavi, Lenka na Bulovce. Vtipné je, jak k tomu přišla. Původně si myslela, že ti, co odebírají vzorky, jsou ve velkém ohrožení nákazy. Říkala si, že když se nakazí ona, tolik se toho nestane, protože málokdo má tak dokonale vytrénované plíce jako ona. To byla její motivace, že případnou nákazu její organizmus zvládne daleko lépe. Pak zjistila, že jsou velmi dobře chráněni a kontrolování. Spíš je to náročné fyzicky kvůli vedru a skafandrům, v kterých musejí celý den pobývat.

Jak se dá zvládnout takové náročné studium a intenzivní trénink?

Není to jednoduché. Už měla na mále, ale nakonec to vždy zvládla. Věřím, že to bude i dál. Jestli Lenku vyrazí z medicíny, tak mě žena vyrazí z baráku.

O projektu: PŘEPLAVME SVŮJ KANÁL LA MANCHE

Krajská knihovna v Pardubicích letos již pošesté podpořila projekt SenSen (Senzační senioři) a aktivně se zúčastnila dalšího ročníku štafetového plavání pod názvem „Přeplavme svůj La Manche". Po celý únor měli nejen naši čtenáři, ale i lidé z širokého okolí, možnost v pardubickém Aquacentru přidat své kilometry. 66 pardubických plavců společnými silami zdolali 289,900 km, čímž si vysloužili 7. místo v celorepublikovém hodnocení. Nejlepší pardubickou plavkyní byla se svými 14,6 km Eva Blažková. Průměrný plavec si v pardubickém Aquacentru, kterému patří velký dík za dlouhodobou spolupráci, „odkroužil" 4,362 km. Pod heslem „NEVYMĚKNEM" se zapojilo také devět statečných žen ze spolku SenSen, které uplavaly bezmála tisíc bazénů.

Do akce se zapojilo 26 seniorských týmů z 20 měst České republiky. Celkem se štafety zúčastnilo 1420 plavců a dohromady zdolalo 4104 kilometrů, čímž pomyslný kanál La Manche přeplavali rovnou 121 krát. Zlato z plavecké štafety si odnesl Klub Aktiv z Českých Budějovic, na druhé příčce skončil Klub seniorů z Rožnova pod Radhoštěm a bronz patří Klubu aktivních seniorů při DoRa Centru Plzeň. Smyslem celé akce není překonávat rekordy, ale hlavně sám sebe, motivovat seniory ke zdravému pohybu, udělat něco pro své zdraví a nebýt sám. A to se i letos podařilo. Gratulujeme.