Aktuality

ROZHOVOR: Jitka Prokšová

V příbězích můžu uplatnit svou fantazii

Plzeňská rodačka Jitka Prokšová se k psaní dostala překvapivě díky svému zaměstnání. Přestože vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK a dlouhá léta vyučuje na vysoké škole, nedávno jí vyšla už desátá beletristická knížka.

Jak se absolventka tak „krkolomného" oboru fyzika polymerů na MATFYZ dostane k psaní beletrie? Je to pro vás jakýsi únik, forma relaxu od vědy?

Spíš než relax jsem psaním našla prostor, kde můžu dát volnost své fantazii. Psaní beletrie je asi obecně vnímané jako jistý protipól k exaktní fyzice, nicméně já jsem se k němu dostala právě díky přírodním vědám. Spolupracovala jsem tehdy s kolegy z katedry na tvorbě moderních učebnic fyziky pro ZŠ, ve kterých každá kapitola začínala krátkým motivačním textem – jakýmsi příběhem, který by děti vtáhl do problému. Vymýšlet tyto příběhy mě bavilo ze všeho nejvíc, a tak jsem se později rozhodla napsat i větší text. Ten první pokus jsem nikdy vydat nechtěla – připadal mi hodně osobní a mám ho dosud uložený v šuplíku. A u druhého se poštěstilo, že mi ho nakladatelství hned vydalo.

Vaše první knížka vyšla před třinácti lety, tedy ve věku, kdy se lidé rozhlížejí po nové seberealizaci. Bylo to tak i u vás?

Svým způsobem asi ano. Moje první knížka vyšla v roce 2008, to mi bylo 46. A zřejmě jsem jako každý čtyřicátník v té době trochu bilancovala dosavadní život a chtěla zkusit něco nového.

Bylo těžké odstartovat další kariéru?

No, ono psaní je pro mě stále jen koníčkem, neberu ho jako nějakou kariérní záležitost. Pravdou je, že vše kolem knižního byznysu pro mě zpočátku představovalo neznámé území. Teď už jsem trochu nakoukla pod pokličku. Co mi zůstalo, je snaha vydat knihu podle svých představ (včetně obálky).

Máte v tomto ohledu „volnou ruku"?

Většinou ne.

Když se vrátíme ještě k vašim beletristickým začátkům, jak reagovala vaše rodina?

Mým prvním čtenářem byla maminka, dalším pak syn. Manžel mě sice od začátku podporoval, a i postrčil k tomu, abych zkusila kontaktovat plzeňské nakladatelství, ale mé knihy nečte – má raději technické manuály.

Máte náročné povolání, učíte na vysoké škole, jste spoluautorkou odborných knih, je obdivuhodné, že máte ještě energii po večerech psát své knížky. Nebo kdy vlastně píšete a tvoříte?

Faktem je, že s věkem té energie ubývá. Ale na druhou stranu nemám žádné termíny, píšu si pro radost, takže když si některý večer sednu k počítači, těším se, že se opět setkám se svými postavami a nechám je, ať děj příběhu posunou dál.

Takže necháváte postavy žít svůj život? Nebo máte jasně vymyšlený příběh od začátku až do konce?

To záleží na příběhu… spíš jsem tím myslela, že se často nechám ovlivnit momentálním nápadem, při psaní se ze mě stává pozorovatel a zapisovatel v jednom, málokdy jsem se zatím držela původní představy.

Zabýváte se hlavně psychologickými problémy a mezilidskými vztahy. Co vás na nich nejvíc láká?

Asi mě pořád ještě baví hledat v nekonečnu lidských emocí logiku, zkoumat vývoj zdánlivě se opakujících archetypů, nechat fantazii, aby si hrála.

Psychologický je i váš poslední, desátý román Jejich příběh. Můžete nám ho trochu přiblížit?

Jde o příběh dvou sester, z nichž mladší Natálie žije od dětství s pocitem nedostatku mateřské lásky, vnímá, jak matka protěžuje starší Lindu. Zlom v životě sester přinese až vztah k jednomu muži. Natálie – i potom, co se s ním rozejde – si v sobě nese otázku, jak moc tím ublížila Lindě a hledá odvahu vyrovnat se s minulostí.

Co vás k námětu inspirovalo?

Nevím… možná stála na počátku příběhu jedna z mých ranních cest do práce, kdy jsem si všimla rozhovoru dvou desetiletých dívek – jedna z nich dost panovačně „ovládala" tu druhou. Možná tehdy jsem začala přemýšlet o tom, jak by se takový nerovný vztah promítl do dospělosti a co kdyby šlo navíc o vztah v rodině…

Takže inspiraci sbíráte všude kolem sebe?

Mám ráda lidi… Baví mě pozorovat hlavně neznámé a domýšlet si z výrazů jejich tváří a gest, co mají za sebou, co prožili.

Vnímáte ve své tvorbě nějaký vývoj? Posun?

Spíš vnímám, kam jsem se od té čtyřicítky posunula v přemýšlení a úvahách – co už mi přijde jako nepodstatné a na čem naopak začínám víc lpět.

Promítlo se do chuti či nechuti psát i dnešní náročné období koronaviru?

Dvě tři povídky jsem během jara napsala, ale podzim s sebou přinesl daleko větší časové vytížení kvůli online výuce, takže čekám, až se zklidní situace.

Máte teď rozpracované něco nového? 

Chtěla bych dokončit několik rozepsaných povídek a přidat je ke stávajícím, abych z nich někdy později mohla sestavit knihu. A pak se občas v duchu zabývám jedním námětem, u kterého zatím váhám, kterou z cest se vydat.

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová