Aktuality

ROZHOVOR: Lenka Lanczová

Na knihách Lenky Lanczové vyrostly celé generace dívek

Její jméno je pojmem v oblasti beletrie pro mládež. Lenka Lanczová patří mezi nejčtenější české autorky. Tři a třicet let pracuje v městské knihovně ve Slavonicích a veškerý volný čas věnuje kromě psaní hlavně své psí smečce.

Chodí si k vám čtenáři pro podpisy?

Ano, chodí. Nejen místní, ale hlavně o prázdninách mě v knihovně navštěvují čtenářky z celé republiky, je to moc milé.

Na vašich knížkách odrostly celé generace mladých dívek. Jaký je to pocit?

Super. Nejlepší čtenářky jsou právě ty skalní, které s mými knihami vyrostly a zůstaly jim věrné dodnes.

Literatuře pro mládež se věnujete spoustu let. Jak se vám tvoří příběhy, když se, přiznejme si to, věkově mládeži rok od roku vzdalujeme?

Právě z tohoto důvodu už pěkných pár let nepíši knihy o teenagerech. Přešla jsem na příběhy se staršími hrdinkami, říkám tomu „romány pro velké holky", protože většině žen zůstane duše dívky navždy. Dnešní mládež už je jiná.

Co vás nejvíc právě na tomto žánru láká a baví?

Dokud jsem psala o náctiletých, bylo to proto, že mě to téma bavilo – psát o době, kdy je všechno nové, lákavé, všechno se prožívá poprvé a intenzivně celým srdcem, o době, kdy se toho dá taky hodně zkazit… To byla pěkná témata.

Kde čerpáte nejvíc inspirace? Právě u mladých návštěvníků knihovny?

Inspirace byla a je vždycky ze života.

Inspirací jsou vám jistě i vaši čtyři psi. Nechystáte nějakou psí knížku?

Svého času jsem o tom přemýšlela, ale nedostala se k tomu.

Jak vypadá vaše psí smečka? Máte slabost pro jezevčíky, že?

Vždycky jsem si přála mít labradora, ale říkala jsem si, že je moc velký a že takový jezevčík bude skladnější a zabere třeba v autě méně místa… Nakonec to dopadlo tak, že jsme si sice pořídili jezevčíka, nicméně pak k němu přibyl další pejsek a další a další, takže s tím místem jsme to moc nevychytali. Momentálně se naše psí smečka skládá ze čtyř chlupáčů – dva jsou skorojezevčíci, jeden voříšek a jeden skoroknírač. Kromě jednoho to jsou samí útulkáči, pro které mám slabost. Snažím se pomáhat psím útulkům finančně i materiálně, brigádami a manžel už pro útulky vyrobil kočičí třípokojový apartmán a pět velkých zateplených psích bud. Jsem prostě psí máma a razím heslo NEKUPUJ, ADOPTUJ! Pejsci z útulků jsou stejně nejlepší.

Dovedu si představit, jak doma pracujete na knize obklopená svými chlupáči. Jakým způsobem tvoříte? Máte nějaké rituály?

Základem je vymyslet příběh, který má hlavu a patu, který se vyvíjí, graduje, zamotává a rozplétá… Sepisuji si to v bodech, které nakonec vyjdou na x stránek, příprava trvá mnohem déle než pak samotné psaní. A rituály při psaní? Píšu zabalená v dece a s konvicí čaje po ruce.

Obě vaše děti zdědily spisovatelský talent. Dokonce vaše dcera Sandra píše také knihy pro mládež… Vnímáte v tom vlastní otisk?

Moje děti mě odmala viděly, jak píšu, takže jim psaní a sepisování příběhů připadalo naprosto přirozené. Oba, Sandra i David, se psaním živí, pracují v médiích, jsou to novináři.

Vy sama jste napsala šedesát knih. To je úctyhodný výkon. Vychází to tak na dvě ročně. Jak se dá tak intenzivně tvořit?

Svého času jsem psala „do šuplíku", nastřádala se mi zásoba příběhů. Dřív jsem byla mnohem pracovitější, poslední roky dost lenoším, vloni mi vyšla prozatím poslední knížka Těžká noc (po pětileté pauze).

Pamatujete si všechny své knihy? Lze to se nevykrádat?

Jelikož už nepíšu o mládeži, ale posunula jsem se do jiné kategorie, je to v pohodě. A navíc – co člověk, to příběh. To máte jako detektivky – v každé je vražda, přesto je každá o něčem jiném.

Na svém webu dokonce vybízíte čtenářky, aby vám posílaly své příběhy, které můžete zakomponovat do knížky. To je pro ně jistě čest, jaké máte reakce?

Příběhy ne, spíš zážitky. Nejlepší jsou ty veselé, trapasy, které se stávají a které by si spisovatel sám nevymyslel, tak ať pobaví víc lidí.

Co teď máte rozpracované? Co plánujete v nejbližší době?

Když to dobře půjde, novinka by mohla být příští rok.

Jste tajuplná. Ale netajíte se svou další velkou vášní – skládáním puzzle. Zdá se, že jste jich složila stejně jako napsala knih, neuvěřitelné množství. Jsou to vaše dvě největší relaxační metody?

Skládání puzzle je pro mě naprosto super relax, spojuji dva koníčky v jeden – skládám a k tomu poslouchám AV knížky. Ideální kombinace. Složila jsem jich rozhodně mnohem, mnohem víc než napsala knih.

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová