Aktuality

ROZHOVOR: Michaela Klevisová

Největší „krimi" jsem zažila na Azorech

První kniha jí vyšla před čtrnácti lety. O rok později za svou prvotinu získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Od té doby se Michaela Klevisová stala uznávanou spisovatelkou. Když náhodou nepíše, pravděpodobně po světě sbírá náměty, případně se mazlí se svými třemi kočkami.

Kdy jste se naposledy bála? Kdy jste zažila opravdový strach?

Asi na Azorských ostrovech, na ostrově Flores, kde nám v půjčovně půjčili auto, které najednou na úzké silničce v serpentinách vedoucích vzhůru do hor přestalo jet. Byla hustá mlha, bylo vidět tak na dva metry a my nemohli jet nahoru, ale couvat dolů by bylo nebezpečné. Zastavili jsme na totálně nepřehledném místě a já se šíleně bála, že do nás někdo narazí. Povedlo se nám znovu nastartovat, ale auto odmítalo jet do kopce, jako by nemělo sílu. Otáčeli jsme ho v zatáčce a já byla bez sebe hrůzou, aby v protisměru nikdo nejel. Naštěstí se nám podařilo vrátit se dolů a dobře to dopadlo. Jinak nejsem ten typ, co se chce bát třeba při čtení nebo u filmu. Ani svoje knížky nepíšu tak, aby se u nich někdo bál. Spíš se snažím tvořit příběhy, u kterých si čtenáři budou lámat hlavu, jak to tedy bylo. Nic děsivého v nich není.

Napsat kvalitní detektivku, to už je náročná disciplína. Dá se to naučit, nebo to musí mít spisovatel v sobě?

Asi je potřeba se to naučit. Talent je jedna věc a určitě je důležitý. Ale detektivka má svá pravidla. Já je tedy nikdy vyloženě nestudovala, ani bych je nedokázala z hlavy vyjmenovat, ale přečetla jsem detektivek tolik, že si myslím, že mi zákonitosti krimi žánru přešly do krve a intuitivně všechna pravidla dodržuju. Aspoň doufám :-)

Co vás právě na detektivkách přitahuje?

Odpočinu si u nich. Mám ale ráda jen takové, které připomínají spíš román. Pro mě je dobrá detektivka taková, která vůbec není děsivá, neobsahuje násilné scény a není odtržená od reality. Nečtu krimi příběhy s úchylnými psychopaty a sériovými vrahy. Baví mě příběhy, které jako by se staly někde v sousedství – dobře propracované postavy, vysvětlené jejich vztahy, věrohodný příběh o obyčejných lidech. Nic, z čeho by člověk měl zlé sny. Taková je klasická britská krimi, na tu já nedám dopustit. Snažím se v tomto stylu taky psát.

A čtete je intenzivně dodnes? Nebo si ráda „vyčistíte hlavu" jiným románem?

Než jsem detektivky začala psát, hltala jsem jednu za druhou. V posledních letech už je tolik nečtu. Asi to bude i tím, že těch v mém oblíbeném poklidném stylu už zase tak moc nevychází. V poslední době mám ze všeho nejraději knížky vycházející nějakým způsobem ze skutečnosti, nadchly mě třeba knihy rozhovorů se samotáři od Aleše Palána.

Váš život je spíš detektivní nebo úsměvný?

Zaplaťpánbůh na něm nic detektivního není a doufám, že to tak vydrží! Vážím si obyčejného, klidného života, baví mě taková ta každodennost, že ráno vstanu, vypiju si kafe, vyjdu na zahradu, pokochám se přírodou. Netoužím po nějakých dobrodružstvích nebo změnách. A jsem pozitivní člověk a absolutní optimista, takže je mi nejlíp mezi veselými lidmi, kteří se taky rádi usmívají.

Jakým způsobem tvoříte? Máte nějaké rituály?

Potřebuju se na psaní co nejvíc soustředit, takže se snažím vždycky psát do nejvíc dní v kuse – naplánuju si třeba víkend, týden nebo i čtrnáct dní, kdy se budu věnovat jen knížce, a to pak nejdu ani na kafe s kamarádkou. Zjistila jsem, že když se takhle do příběhu úplně ponořím, jde mi psaní mnohem líp, žiju vlastně v tom příběhu a najednou se mi v hlavě vynořuje jeden nápad za druhým. Dokud jsem měla jako hlavní práci psaní pro časopis, dělala jsem to tak, že jsem vždycky týden v měsíci psala svoji knihu a tři týdny články pro časopis (byl to měsíčník, takže to tak bylo možné). Navíc tím, že jsem nikdy nebyla zaměstnanec, jsem si vždycky mohla čas organizovat podle sebe. A další rituály? Když usedám k psaní, uvařím si kafe. To je pro mě znamení, že teď se mám soustředit na příběh.

Zmínila jste práci pro časopisy. Vy sama jste vyrůstala v novinářském prostředí. Bylo tedy jasné, kudy povedou vaše kroky?

Jako malá jsem se chtěla stát novinářkou a spisovatelkou – viděla jsem doma, že rodiče pořád něco píší. Jak jsem ale vyrůstala, začala jsem mít spoustu jiných zájmů. Takže jsem se postupně chtěla stát veterinářkou, psycholožkou, fotografkou, taky jsem měla někdy ve třinácti období, kdy jsem chtěla provozovat pouťovou střelnici :-) Na žurnalistice jsem si vybrala specializaci fotografie, moje bakalářská práce jsou reportážní fotky z motokrosových závodů (bavilo mě fotit sport). Ale nakonec jsem si stejně začala vydělávat psaním, asi za to můžou geny.

Dnes jste oceňovanou spisovatelkou detektivních románů. Nesmíme opomenout Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu, kterou jste získala hned dvakrát. A dokonce jste byla ve 32 letech její nejmladší držitelkou. Co to pro vás znamená?

Moc si toho vážím. Když jsem cenu dostala hned za svoji prvotinu, byla to obrovská euforie. Navíc na předávání měla řeč paní spisovatelka Ina Rottová, která byla v porotě, a říkala o mně samé úžasné věci, až jsem se červenala. Povzbudilo mě to psát dál a držet se „svého kopyta" - pokračovat v detektivkách, místo abych těkala a zkoušela různé žánry.

K popularitě vám hodně pomohl projekt Praha Noir pro newyorské nakladatelství Akashic Books, kde jste společně s dalšími třinácti českými autory publikovala povídku. Byla to pro vás velká výzva?

Brala jsem jako velkou poctu, že se objevím po boku tak kvalitních autorů, jako je třeba Kateřina Tučková nebo Petr Šabach. Navíc mě těšilo vědomí, že moje povídka vyjde ve Spojených státech a budou mě tak číst čtenáři, kteří by se jinak k mojí tvorbě asi nikdy nedostali. Tenhle projekt mě opravdu potěšil. Detektivní povídky jinak moc nepíšu, nemám ráda, když musím krimi zápletku vtěsnat na malý prostor. Myslím, že kromě této jsem napsala už jen jednu pro nějaký časopis. Takže výzva to byla veliká.

Těch povídek jste ale napsala víc, právě ty o kočkách vás taky docela proslavily… Prý jste jejich velkou milovnicí. Kolik jich máte? Taky vám leží na klávesnici, když potřebujete psát?

Ano, povídky o chovatelích koček a jejich mazlíčcích, to je něco jiného. Ty mě bavily psát velmi a moc jsem si to užívala. Byla to pro mě taková relaxace od detektivního žánru a negativních věcí, kterými se zabývá. Mám tři kočky – v minulosti jich doma nejvíc bylo pět, to když k našim třem postupně přišli ještě dva nalezenci. Kočka je pro mě ideální parťák a společník. I když ty moje jsou tak zahrnované láskou a pochopením, že se chovají trochu jako psi: vítají u dveří, přibíhají na zavolání...  A jasně, při psaní klávesnici okupují. Když si žádají moji pozornost, obvykle dostanou před psaním přednost :-)

K psaní vás inspirují i vaše cesty do zahraničí. Jak prožíváte současnou situaci, kdy cestování není možné?

Loni jsme s přítelem poprvé po dvaadvaceti letech nebyli v zahraničí. Cestování je pro mě opravdu velkou inspirací, změna prostředí prospívá fantazii a pomáhá mi při vymýšlení zápletek. Současná omezení ale nevnímám jako nic hrozného. Generace před námi musely zvládat mnohem horší věci. Nevadí mi trochu se omezit – no tak pár let nepojedu za hranice a místo toho strávím víc času v české přírodě. Nerada si stěžuju, spíš se snažím brát život tak, jak přichází, a na všem hledat něco dobrého. Současná situace prospěla přírodě, létá méně letadel, jezdí méně aut, méně se vyrábí, tudíž je čistší vzduch...

Poslední vaše kniha Drak spí vyšla loni. Máte teď něco rozepsaného?

Píšu teď román bez kriminální zápletky. Určitou roli v něm budou hrát vztahy mezi ženami tří generací – babičkou, matkou a dcerou. A bude tam i napětí a tajemství.

Letos oslavíte půlkulatiny. Bilancujete? Je to pro vás nějaký zlom?

Ani ne. Připadá mi, že čas prostě plyne a kulaté nebo půlkulaté narozeniny žádné mezníky nepředstavují – ta čísla jsou jen něco, co jsme si my lidé vymysleli, z pohledu přírody neznamenají nic. Stárnutí mi každopádně nevadí. Vždyť je to přirozená věc. Za přibývající roky jsem naopak vděčná, všichni se přece chceme dožít co nejvyššího věku. Takže pokud jsme ve zdraví přečkali další rok, je to naprosto pozitivní věc, která si zaslouží oslavu!

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová