Aktuality

ROZHOVOR: Petra Soukupová

Více se teď snažím psát o běžnosti

Petra Soukupová patří mezi nejčtenější české spisovatele. Sklízí jedno ocenění za druhým a její knihy se překládají do mnoha jazyků. Právě jí vyšel román v povídkách Věci, na které nastal čas.

Hned za svoji prvotinu K moři jste získala cenu Ortena a nominace na další ocenění. Za Zmizet jste obdržela cenu Magnesia Litera, to jsou ohromné úspěchy. Jak k nim přistupuje?

Je to jedno z možných ocenění mé tvorby, takže z toho mám samozřejmě radost. I po letech mě hodně těší ta Magnesia Litera, kde jsem ještě pořád nejmladší držitelka toho „nejvyššího ocenění" Kniha roku.

Kde se ve vás ten talent vzal?

Myslíte něco jako můj dědeček byl kronikář a maminka vyprávěla úžasné pohádky? Ne, to opravdu ne. Nevím, kde se vzal. Odjakživa jsem hrozně moc četla, ale asi to nebude jenom to.

A kde se vzal váš osobitý styl psaní? Ten u nás nemá obdoby.

Nebylo to tak, že bych si řekla, teď budu psát jinak než všichni ostatní. Tak, jak píšu, tedy i můj styl, je zřejmě součást toho talentu.

Bavíte se vlastním psaním?

Myslíte při samotném psaní? Ne, to opravdu ne. Je to moje práce. Někdy se mi nechce, někdy to nejde. Bavím se maximálně, když si to pak po sobě čtu, ale taky jenom u něčeho, co se mi zdá, že se mi třeba povedlo.

První kniha byla K moři, poslední je Věci, na které nastal čas. Jak vnímáte vlastní vývoj za ta léta, kdy vám vyšlo devět knih?

Uplynulo dvanáct let, mezitím jsem toho hodně zažila, asi jako každý za víc než desítku let. Pokud myslíte otázku, jak se změnil styl, tak určitě ano, vyvíjel se, jako se vyvíjím i já jako osoba. Minimálně se snažím více psát o běžnosti, než o divnostech (jako třeba ve Zmizet).

Deset let jste také dramaturgyní nekonečného seriálu Ulice, což je kolos, který vyžaduje intenzivní pracovní nasazení. Jak to zvládáte dohromady s vlastní tvorbou?

Někdy těžko, ale mám pevný řád, už léty prověřený. Pokud myslíte, jestli se mi nemíchají myšlenky či témata, tak ne. Jsou to zcela oddělené světy.

Jaký vůbec máte vztah k Ulici? Je to něco jako dlouhodobé manželství, kdy ji dokonale znáte, přitom určitě musejí přicházet tvůrčí krize…?

Já mám Ulici a práci na ni ráda.  Jistěže ke konci sezóny už jsem unavená, přece jenom je to hodně textů. Ale rozhodně se mě to nijak osobně netýká, já Ulici navíc nevymýšlím, já jsem dramaturg.

Můžete prozradit, jakým stylem pracujete? Máte nějaké rituály?

Obvykle, když píšu knihu, tak odvedu dceru do školy, vyvenčím psa (nyní už psy), pak dopoledne píšu a snažím se neřešit nic jiného. Alespoň tři hodiny v kuse bez vyrušování. Pak vyvenčím psy, jdu pro dceru, cestou ze školy se projdeme se psy, pak odpoledne dělám Ulici, řeším emaily, cokoliv dalšího, starám se o dceru. Večer totéž. Jsou dny, kdy nemám dceru, tak to je jiné v tom, že ji nevedu do školy a nevyzvedávám. Pokud nepíšu knihu, tak je to všechno volnější, a hlavní část práce dělám dopoledne, kdy mám dojem, že mi to jde nejlépe.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že vás k psaní pro děti neponouká vlastní dcera, ale fakt, že takovou knížku napíšete rychleji. Jaký to má důvod psát rychle? Cítíte nějakou potřebu třeba každý rok vydat titul?

Dětskou knížku napíšu rychleji, protože je kratší. Ano, někdy vím, že budu mít čas tak akorát na dětskou knihu, tak píšu dětskou. Někdy si vytvořím podmínky tak, abych měla alespoň půl roku více času a pak můžu psát knihu pro dospělé.

Kde hledáte témata? Kde se nejvíc inspirujete? Při procházce se psy?

Určitě mě inspiruje příroda, minimálně tak, že se tam cítím lépe, procházky se psy miluju, taky mám ráda řízení auta a taky třeba sběr hub. Ale nedokážu říct, kde hledám témata. Jelikož ale píšu o vztazích, tak asi ve vztazích.

Neuvažujete, že byste někdy napsala o svých psech?

Nevím, zatím jsem o tom nepřemýšlela.

Kterou ze svých knížek máte vůbec nejradši?

Zřejmě Klub divných dětí.

A vaše dcera? Co říká na vaše dětské knihy?

Bertík se jí nelíbil, Snížka jsme nečetly celého, ale vyprávěla jsem jí ho, docela se jí líbil, ale Klub divných dětí má opravdu ráda, z čehož mám radost.

Jaká je čtenářka?

Trochu čte, večer před spaním nebo v autě. Nejraději má komiksy (je to míň čtení). Ale určitě to není její hlavní zájem.

Čtete si společně?

Teď, co už čte sama, tak méně, ale dříve jsem jí četla skoro každý večer před spaním.

Jak jste vůbec zvládaly distanční výuku?

Celkem zvládaly. Dcera byla ráda, že je doma a že když má hotovo, tak se může nějak zabavit, kdežto ve škole musí jen sedět a koukat. Já byla ráda, že nemusíme vstávat tak brzo.

Co plánujete dál?

Vlastně, a není to pro mě běžné, nemám úplně jasný plán. Ale loni jsem začala dělat vlastní komiks, a je možné, že teď na jaře s ním budu pokračovat. Určitě nebudu psát další knihu pro dospělé, když jsem jednu nedávno dopsala. Je ale taky možné, že budu psát další knihu pro děti.

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová