Aktuality
ROZHOVOR: Zuzana Rampichová
Píšu o tom, co znám
Říká, že detektivky jsou jí koníčkem, který zabírá moře času, ale bez kterého si život nedokáže představit. Za některé povídky získala Zuzana Rampichová i ocenění. Letos je tomu deset let, co jí vyšla knižní prvotina.
Jaký žijete život? Je to spíš komedie nebo detektivka?
Rozhodně komedie :-) Léta hledám dobrodružství (nebo alespoň mrtvolu či jiné tajemství) po všech slumech a zákoutích, na které narazím, ale veškeré i potencionální detektivní zápletky se mi obloukem vyhýbají. Nicméně si nestěžuju, neházím flintu do žita a neúnavně hledám dál.
Co vás přivedlo zrovna k psaní detektivek?
Odmala jsem vášnivým čtenářem tohoto žánru. Začínala jsem Sherlockem Holmesem a dalšími klasiky, ale od té chvíle, co jsem objevila Agathu Christie, jsem detektivkám propadla úplně. Kolem třicátých narozenin jsem měla pocit, že už jsem od mistrů oboru přečetla v podstatě vše, co za přečtení stálo a neskromně jsem se pokusila něco sama sepsat.
Kde čerpáte inspiraci?
Inspirují mne příběhy kolem mne – ať už vyprávěné, zaslechnuté na ulici nebo z tisku - které pak jen domýšlím do podrobností a do důsledků. Občas i něco vyfabuluji od podlahy, ale historkám, které napsal sám život, se moje fantazie ani zdaleka nevyrovná.
Musíte mít spoustu znalostí, abyste napsala opravdu kvalitní detektivku. Jak se v takovém oboru vzděláváte?
Obrovským a obrovsky dostupným zdrojem informací všeho druhu je samozřejmě internet. A nejen informací – stačí otevřít v podstatě libovolnou diskusi a vnoříte se do bažin lidské mysli tak hluboko, že i při vymýšlení detektivek si říkáte, že je té špíny až zbytečně moc. Kromě těchto rešerší, je-li to jen trochu možné, se ráda nechám poučit od odborníků v dané oblasti, což přináší nečekané podněty, a i když ne úplně všechno pro daný text využiju, je vždycky inspirativní se dozvědět něco nového. A v neposlední řadě se řídím zásadou, kterou hlásá Stephen King ve své výborné příručce O psaní: Piš o tom, co znáš. Pokud jste třeba instalatér a chcete napsat dobrou sci-fi, pak napište příběh instalatéra na kosmické lodi.
Takže vždycky čerpáte z toho, co znáte?
Tohle jednoduché pravidlo se mi na druhou stranu s největší pravděpodobností vymstilo v případě mé druhé detektivky, která se odehrává v nemocnici, a kterou jsem po několika kapitolách odložila s tím, že nemůžu psát o prostředí, o kterém nevím vůbec nic. Nicméně v následujícím roce jsem absolvovala tolik pobytů ve špitálech, že jsem byla schopná Příliš vysoké podpatky pohodlně dopsat. Ale dodnes se nemůžu zbavit pověrčivého pocitu, že jsem si o ty hospitalizace vlastně sama řekla. Takže další kniha bude pro jistotu z egyptského resortu ;-)
Říkáte o sobě, že grafománie vás provází už od dětství. Vzpomenete si na své první pisatelské krůčky? Co to bylo? Taky něco napínavého?
Samozřejmě si vzpomínám, i když u prvního „románu" nešlo o detektivku, ale dobrodružný příběh z vesmíru, dnes vůbec netuším proč právě tohle téma. Bylo mi tehdy asi devět let a knihu jsem, samozřejmě, nikdy nedokončila. Následovaly povídky a básně, které jsem psala při hodinách tajně pod lavicí. Kratší útvary se dokončovaly mnohem snáz a některé jsem následně i vydala v nakladatelství Černý mustang (které sestávalo z psacího stroje v obýváku a fixů). S nástupem na gymnázium mé literární pokusy ustaly a ke psaní jsem se neplánovaně vrátila až před svou třicítkou.
Co vy sama nejradši čtete?
Co se týče detektivek, nikdy si nenechám ujít novou Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné. Kromě detektivek všeho druhu nevyjímaje ty severské mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit, dále bych jmenovala McEwana, Ellise, Houlbecqua... Klasickým mistrem pera je pak pro mne Gabriel García Márquez.
První kniha Příliš hořká čokoláda vám vyšla před deseti lety. Letos tedy máte jubileum. Jak si ho připomenete?
Upřímně řečeno jsem si tohle výročí vůbec neuvědomila, děkuju za připomenutí. Nicméně v tomtéž roce se mi narodil syn, takže budeme doma slavit tak jako tak.
Co právě píšete?
Mám rozepsaný detektivní příběh z horkého Egypta, což je prostředí, o kterém jsem si vždycky přála něco napsat, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky. Doba covidová přináší spoustu nových podnětů, takže v současné době, asi stejně jako všichni kolem, přemýšlím o tématech, která by mne dřív ani ve snu nenapadla, a píšu hlavně kratší povídky vycházející ze situací, které právě prožívám nebo o kterých se dočtu ve zprávách. Některé si můžete přečíst na blogu https://rampichova.blog.idnes.cz/.
Mimochodem doba home officů a home škol není soustavnější tvorbě právě nakloněná, ale už teď se těším, že si za pár let přečtu na toto téma něco od Houellebecqa neb Palahniuka. Předpokládám, že se nejméně těmto literátům povede dát současné situaci úplně jiný drive.
Můžete popsat, jakým způsobem tvoříte?
Napadá mně „horko těžko". Povídky píšu poměrně lehce a povětšinou s radostí, ale u románů se často bezvýchodně trápím dny i týdny a slibuju si, že už je to naposled, co se do něčeho takového pouštím. A toto dobré předsevzetí mi vždycky vydrží přesně do chvíle, než jednu knihu dokončím a další rozepíšu....
Jak si čistíte hlavu?
Na toulkách. Jsem ráda v pohybu, a je skoro jedno kam a jak, pěšky, vlakem, jakkoliv kamkoliv, kde to ještě neznám, ideálně ale v létě na Šumavu, s batohem na zádech a všedními povinnostmi daleko za zády.
Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová
