News

ROZHOVORY POD ROUŠKOU

JANA LEBLANC: „Turecko je plné chutí"

Novinářka a blogerka Jana LeBlanc se díky práci svého muže, zaměstnaného v diplomacii, stěhuje do různých koutů světa. Z jejího několikaletého pobytu v USA vzešla úspěšná knížka Moje bejby Amerika. Teď žije v Turecku a každou chvíli přivede na svět své druhé dítě.

Další dítě, další zajímavá destinace, nebude i další kniha?

Upřímně zatím nevím. Něco sepisuju, ale to já pořád něco sepisuju. Můj starší syn začal v lednu chodit do školky a já jsem doufala, že budu mít trochu času, než se narodí dítě druhé – třeba uspořádat nejrůznější poznámky a rozhodnout se, co a jak s nimi. Každopádně než jsem vyšla z údivu, že nemusím několikrát denně vařit, plnit myčku, utírat zadek, na nákup, že mám prostě najednou velkou část dne pro sebe, přišel koronavirus, karanténa, sice tady v Turecku zatím nepovinná, ale rázem jsem zpátky ve stejném kolotoči. Vlastně v ještě trochu větším, protože teď je doma kromě mého syna i můj muž. Vaření i nádobí je tím pádem dvojnásobek a ticho na psaní bez vyrušování – „kde je", „nemůžeš prosím", „pojď sem" - se u nás nevyskytuje od začátku března.

Život v Americe, život v Turecku – musí to být diametrálně odlišné.

Ano, to je. Amerika je velmi inspirativní země, kde může člověk dokázat velké věci, ale také dost náročná k žití. Nabízí minimum sociálních jistot, takže člověk, nejen pokud chce něco dokázat, ale i pakliže chce prostě jenom přežít, musí opravdu hodně pracovat a – prakticky celý život nevydechne. V Turecku, přestože tady nefunguje demokracie a země má mnoho problémů, se mi život zdá jednodušší. Ale těžko generalizovat. V této zemi žiju coby žena amerického diplomata a tím pádem v příjemné bublině diplomatického pohodlí – v hezkém bytě, z jednoho platu, ale ten je v dolarech, v komunitě, kde je o řadu věcí postaráno. Od veškeré nepříjemné turecké reality mě chrání zázemí, finance, inspirativní novota všeho, fakt, že neumím jazyk i to, že jsem v první řadě máma – která nakupuje, vaří, stará se o dítě a pečuje o manžela. A to je v tureckých podmínkách prostě jednodušší. Kdybych tady však žila sama nebo s manželem Turkem, kterého postihla ekonomická krize, vyprávěla bych nejspíš úplně jiný příběh.

Dovedete si představit, že tam už zakotvíte?

Ne, protože od začátku vím, že nezakotvím. Manželova diplomatická mise je na dva až tři roky a po jejím uplynutí se budeme stěhovat zase někam jinam.

Chtěla byste se už taky vrátit domů?

Myslíte do Česka? Ano, teď zrovna chtěla. Cestování a poznávání nových zemí jsem vždycky měla ráda a vždycky mít budu. Ale teď, co mám děti – jedno doma, druhé ještě v břiše, ale za chvíli na světě, se cítím víc svázaná s místem, kde jsem vyrostla. Navíc jak těhotním, cítím, jak moc mi chybí něco jako stabilní domov – v něm si podle libosti vymalovat, pověsit na stěny fotky (a za rok je nesundávat), koupit si pokojovku a o tu se starat. A moc bych si přála mít taky hlídací babičku za rohem – nebo aspoň řekněme v rozumné dojezdové vzdálenosti.

Co českého vám tam nejvíc chybí?

Nejvíc rozhodně hlídací babička, samozřejmě rodina, přátelé ... to je jasné. A pak takové ty drobnosti, co člověk postrádá tu a tam, ale hromadí se: les, nadechnout se čerstvého moravského vzduchu, protože ten ankarský je většinu roku dost znečištěný, dát si na ulici párek v rohlíku, zavařeniny, jít ráno kolem stánku s novinami, jen nakouknout a bez problémů porozumět, co se v nich píše...

A po čem se vám naopak bude stýskat?

Z Turecka po zdejší pohostinnosti, kadeřnictví za hubičku, trzích a naprosto skvostných potravinách. Nikde na světě jsem nejedla tak chutná rajčata jako tady nebo tak dobré olivy, jogurt ... Vlastně všechno, co tady otestuju, se mi zdá nesmírně plné chuti a lahodné. Taky asi poprvé a naposled žiju někde, kde mám prakticky vedle domu člověka, který mi skoro v kteroukoliv hodinu udělá čerstvý džus z pomerančů nebo granátového jablka za pár korun a klidně mi ho doručí až ke dveřím bytu, pokud by se mi náhodou nechtělo – nebo jsem nemohla - jít ven.

Teď vás čeká další životní etapa. Jak se těšíte na druhé dítě?

Těším, ačkoliv teď v době koronaviru se spíš bojím, protože – nevím. Bojím se jít do nemocnice a přitom doufám, že tam na mě zbude i nějaký doktor, že nebudu na stejném patře jako leží lidé s koronavirem, jak zvládnu šestinedělí, když mi nepřijede máma z Česka a dál bude zavřená školka pro staršího syna, taky že kdyby náhodou něco – cokoliv, tak nemůžu ani domů a vlastně nevím, kdy se tam podívám. Taky si říkám, do jakého světa se moje dítě narodí – nebojím se ani tak nákazy jako spíš nejistoty, kterou celá tato situace vyvolává a důsledků, které způsobí nám všem. Je mi nesmírně těžko za všechny kamarády, kteří přicházejí o práci, za ženy, co nemohou mít manžely u porodu, v tuhle hodinu, kdy odpovídám na otázky a venku je hluboká noc a tma mi bývá těžko tak nějak ze všeho .... a těšení rychle vytěsňuje nejistota. Dneska jsem si říkala, že kdybych si mohla těhotenství prodloužit do doby, než tohle skončí, a klidně i takhle velká a neforemná, jak jsem teď, vůbec bych se tomu nebránila.

A jak se těší bráška?

Hodně často chodí a říká „mimi v dubnu", líbá břicho a nakukuje do připravené postýlky, ale co se mu opravdu honí hlavičkou? To kdybych věděla! Protože má dva jazyky – češtinu a angličtinu a k tomu ještě občas turečtinu, teprve začíná mluvit a já až teď překvapivě odhaluju, co je třeba schopný si zapamatovat nebo jak si věci dává do souvislostí.

Na svém blogu jste popisovala, jak se „těhotní" v Turecku. A jak se tam rodí?

To uvidím za tři týdny. Zatím tedy aspoň teoreticky pár zajímavostí. Moje lékařka tvrdí, že až 35% Turkyň pořád přivádí děti na svět doma, jelikož nemají přístup k dobré zdravotní péči, případně na ni nemají finance. Ve městech se naopak čím dál častěji dostává ke slovu císařský řez – v tomto dokonce Turkyně společně s ženami z Dominikánské republiky, Brazílie nebo Egypta vévodí světovým žebříčkům, protože více než polovina všech porodů probíhá právě císařem. Přirozeně prý v Turecku rodí jen velké hrdinky a cizinky. Pravda je, že mnoho lidí se nad přáním přirozeného porodu pozastavuje. Málokterá se zdejších žen se mě zeptala, kde chci rodit, zato každou zajímá jak. A taktéž moje lékařka se opakovaně ujišťuje, že jsem si přirozený porod, který zmiňuju od začátku těhotenství, zatím nerozmyslela. A pravidelně se mě také ptá, kolik lidí mě k porodu doprovodí a jak velký tím pádem budu chtít nemocniční pokoj. Jak mi bylo řečeno, u tureckého porodu se obvykle schází celá rodina, většinou kolem pěti až deseti členů. V porodnici každopádně matka zůstává jen velmi krátce: po přirozeném porodu maximálně 24 hodin, po císařském řezu nejvýše dva, v urgentních případech tři dny.

Jak vás napadlo, že začnete psát? A kdy to bylo?

Co si vzpomínám, někdy od dvanácti třinácti let, kdy jsem začala mluvit o tom, čím budu, vždycky jsem chtěla mít nějaké spojení s médii. Tenkrát jsem chtěla být sportovní komentátorka, u toho už jsem ale psala do regionálních novin a docela záhy poslala svůj první text do dneska už neexistujícího lifestylového časopisu Juicy. Byl o dovolené v Egyptě a vůbec si nevzpomínám, co jsem tam psala. Ale šéfredaktorku to zaujalo a ozvala se mi, jestli bych občas něčím nepřispěla. Studovala jsem sice Pedagogickou fakultu, ale jenom proto, že na brněnskou žurnalistiku se tenkrát dělaly přijímačky, které zahrnovaly i dost matematiky, které jsem se zoufale toužila vyhnout. Tak jsem sbalila tužku, tašku a řekla si, že je to jedno, co budu studovat, že někde uvnitř vím, že budu psát, a tak to taky je. Měla jsem v sobě takový ten postoj: Já vám všem ukážu.

Vzpomenete si na první psací pokus?

Úplně úplně první už ne, ale vzpomínám si, že do regionálních novin jsem třeba psala článek o tom, že na náměstí do města blízko vesnice, kde jsem vyrostla, přijelo živě vysílat nějaké regionální rádio. Jela jsem se tam tenkrát podívat na kole, to si vzpomínám, ale co mohlo být v té reportáži a hlavně proč ji v těch novinách vzali? To netuším!

Měla byste pro čtenáře nějakou výzvu?

Výzvu asi ne, spíš připomenutí, že tahle situace, kdy jsme nuceni být doma, je – pokud tedy nevychováváte malé děti - fantastická příležitost k tomu číst, číst a číst. Denně mě fascinuje, kolik úžasných knih, časopisů, článků je teď k dispozici online a zdarma. Myslím, že teď je taky ideální doba přemýšlet nad tím a všímat si, koho nákupem podporujeme – podívat se třeba na malé nakladatele nebo po knížkách, které z důvodů, že je napsal neznámý autor nebo že nakladatelství nenašlo tolik prostředků na propagaci – neleží v regálech knihkupectví mezi bestsellery, a přitom jsou fantastické.

RYCHLODOTAZNÍK POD ROUŠKOU:

Čím se bavím v době koronaviru?

Tím, že se snažím zabavit svoje dítě a držet ho dál od obýváku, kde si manžel zřídil provizorní kancelář. A když konečně usne, tak čtením.

Co právě čtu?

„Proč mají ženy v socialismu lepší sex?" Zajímavý pohled na to, že socialismus nerovná se jen odsouzeníhodné špatnosti, ale i smysluplné politiky především pro ženy, ze kterých bychom se mohli poučit a dost vytěžit.

Jakou vtipnou nebo pozitivní knížku doporučuji čtenářům?

Není vtipná, naopak, jsem v první desetině a už z ní mrazí, ale „Vzdělaná" je teď knížka, od které se absolutně nemůžu odlepit.

Moje koronavirové motto...

„Však teď ty nedepilované nohy stejně nikdo neuvidí."

Jakou otázku bych položil sám sobě?

Proč si nikdy nejdeš lehnout hned, když tě poprvé napadne, že jsi unavená?

KDO JE JANA LE BLANC

Jana LeBlanc pochází z Dražovic na jižní Moravě. Vystudovala Gymnázium v Bučovicích a Pedagogickou fakultu MU v Brně, obor Učitelství pro 2. stupeň se specializací občanská výchova – zeměpis. Jako učitelka však nikdy nepůsobila. Od třinácti let píše. Spolupracuje s řadou periodik, momentálně například Deník N, týdeníkem Respekt nebo s lifestylovými časopisy Moje psychologie a Žena a život. Je autorkou několika zápisníků, například Zápisník radosti a knihy Moje bejby Amerika. Se svým americkým manželem, který se každé dva roky stěhuje do jiného koutu planety, žije momentálně v turecké Ankaře.