News


ROZHOVOR: Jan Sojka


COVID stojí za vznik knihy i za zrušením jejího křtu

Básník, prozaik, divadelník a pedagog Jan Sojka získal za svou tvorbu zajímavá ocenění. Jeho knihy se překládají, přesto zůstává neuvěřitelně skromný. Jeho horká novinka, která vznikla v době koronakrize, si rychle našla své čtenáře.

Zatímco mnoho lidí v době koronakrize propadá panice, strachu a pociťují útlum v kreativitě, vy jste na to šel po svém a za tři měsíce napsal knihu Rodina a jiné regály. Byl to váš způsob, jak se s tímto náročným obdobím vypořádat?

Pro mě to byla výzva, vnitřní nutkání a nutnost současně. Byl jsem v životní situaci, kdy jsem mohl buď pít, nebo psát. Rozhodl jsem se psát a občas se k tomu napít.

Jak se vám psalo a pilo? :-)

Lehce, když jsem si byl jistý sám sebou, těžce, když na mě padly pochyby. A to se pořád střídalo, aniž by se dalo odhadnout, jak dlouho dotyčná nálada vydrží. A když mi bylo nejhůř, podržel mě Mirek Balaštík a soubor povídek „Rodina a jiné regály" byl na světě. Ironií je, že díky jarní koroně kniha vznikla, a kvůli té podzimní nebyla pokřtěna.

Kde jste čerpal příběhy pro povídky?

Rozhodně jsem nechtěl psát prvoplánové texty o koronakrizi, těch se vyrojilo až až. Záměr byl jasný, korona v pozadí, jen vykukuje, vepředu lidé, kteří se náhle museli zastavit a které dohnalo to, před čím utíkali a co si nepřipouštěli. A to byl můj případ, takže texty rozhodně nejsou o mně, zároveň jsou tím nejosobnějším, co jsem kdy v próze napsal.

Letos jste také získal cenu Bohumila Polana. Prozraďte víc. A co pro vás znamená?

Nechci toto asi nejznámější regionální ocenění s mírným přesahem přeceňovat, s velkými cenami typu Magnesia atd. je Polanova cena nesrovnatelná. Zároveň ji nechci ani podceňovat, vždyť jejími laureáty za dvacet let trvání jsou například Josef Hrubý, Karla Erbová, Tomáš Kůs, Robert Janda či Vojtěch Němec. Zkrátka pokud někoho fundovaného, což byla porota včele s Ivo Harákem, zaujmu svou poezií, minimálně to rozptýlí mé věčné pochyby a dodá mi to sílu a odvahu do další tvorby, bude - li jaká.

Jako jeden z mála autorů se věnujete poezii a jste v ní úspěšný…

Jak se dá měřit úspěch v poezii? Za svou maličkost to vidím takto – velmi si vážím toho, že vydávám u kvalitních nakladatelů, vážím si toho, že jsem zván na zdejší autorská čtení, ještě více toho, že díky poezii jsem já, který tak nesnáší cestování a děsí ho létání, navštívil se svými texty mnoho měst po celé Evropě. A že se někdo rozhodl vydat kompletní překlad mé sbírky v cizím jazyce (sbírka Sesuv noci vyšla ve francouzském překladu Eriky Abrams v Paříži), pokládám za osobní zázrak. Současně s tím je třeba zdůraznit, že mě to ani v nejmenším nedělá lepším, než jsou jiní autoři, třeba ti, které jsem zmiňoval a které ještě zmíním. Měl jsem jen to štěstí, že v určitou chvíli někoho oslovily mé texty. Kdyby v tu chvíli byl na mém místě jiný autor, dopadlo by to podobně.

Učíte na plzeňské průmyslovce, což je obor takový konstruktivní, kdežto psaní knih jde hodně přes city, je to takový váš útěk do snového světa?

Učím český jazyk a ovládám počítač – umím ho zapnout, pozdravím ho, on mi ukáže, kde ten den učím, tak spolu celkem vycházíme. Za sebe mohu říct, že mě nevyčerpává práce s žáky, ale tupost byrokracie kolem. Pokoušel jsem se s tím poprat v románu „Učitel je ve třídě sám". A podle reakce, která se ke mně donesla a která zněla zhruba tak, že ta kniha „je podraz na učitele", si říkám, že to mělo cenu.

Jak jste zvládal distanční výuku? Pro mnohé pedagogy to bylo natolik náročné, že nestíhali prakticky nic jiného. Měl jste v tu dobu chuť psát?

Na jaře byl všeobecně všude zmatek, než si to sedlo a nastavilo se, co a jak bude-nebude, měl jsem dost času. Jiná situace je nyní. Jsou učitelé, kteří distanční výuku znevažují, jiní ji až nezdravě přeceňují a nepochopitelně žáky zahlcují a nutí dřepět u bedny. Já jsem mezi těmi kantory uprostřed. Snažím se oddělit podstatné od méně podstatného a na to hlavní se v rámci výuky a komunikace zaměřit.

Kdy nejraději tvoříte? Máte nějaký svůj rituál?

Na poezii, aspoň u mě, neplatí příkazy a nátlak. Přichází si podle svého uvážení, takže na ni čekám. Jiná věc je pak práce se samotným textem. No a opakem poezie je u mě co do pracovního nasazení próza. Na nápady nečekám, hledám je, a když se jich několik nashromáždí a po protřídění pár zbude, začne to nejtěžší. Dát textu konkrétní podobu, což vyžaduje čas, klid a notnou dávku sebekázně.

Co si naopak vy sám rád přečtete?

Snažím se sledovat především českou poezii, máme tady generaci skvělých autorů a autorek – namátkou třeba Dežinský, Hradecký, Fridrich, Straka, Srbová, Šťastná, mohl bych vyjmenovat ještě minimálně deset dalších… Zajímá mě historie a ke všemu se snažím zvolna dočítat vše podstatné, co jsem nestihl z české a ze světové literatury. Jisté je jedno, nejde to stihnout. Potřeboval bych se rozdělit na několik osob – jedna by četla, druhá psala, další flámovala, jiná se starala o rodinu, jedna by musela chodit do práce…

Založil jste také Antidivadlo, které sice mělo za cíl jediné představení, nakonec působilo dvacet let. Čím si to vysvětlujete?

Měla to být recese, ale vydařila se nad očekávání, tak jsme pokračovali. A proč to vydrželo tak dlouho? Zaprvé jsme byli dobrá parta, ke všemu dvougenerační, takže ti mladší i starší měli své skalní fandy, takže bylo skoro pořád plno. Ale hlavní byl náhled na humor, na jeho příchuť, abych byl přesný, a v tom jsme se shodli. A měli jsme nekonečně času. Dnes se můžeme hrdě chlubit, že v Antidivadle začínal Václav Neužil a jeho skečovým parťákem byl výborný muzikant Jakub Siegl, člen skupiny Poitín, hrála u nás Pavla Sedliská, dnes úspěšná reportérka České televize, hostoval u nás Jakub Zindulka.

Proč jste s divadlem skončili?

Nazval bych to únavou materiálu. Deset neuvěřitelných let, pět se jelo v poklidu a setrvačně a pak se dostavila únava. Už jsme se nikam neposouvali, většině členů se nějak podařilo založit rodinu, takže času ubylo, a co se mě týče, ať nemluvím za ostatní, jasně jsem cítil, že pro mě je na prvním místě poezie a próza. Občas si při nějaké příležitosti jednou dvakrát do roka zahrajeme, aby nám pak líp chutnalo víno.

Píšete i skeče, čemu se sám rád zasmějete?

Mám rád lehce absurdní humor, lehce načernalý, s čnějícími růžky nekorektnosti, až na vzácné výjimky bez vulgarit a se střídáním prvoplánových frků s těmi propracovanými, kdy pointa graduje. Zjednodušeně směs Monty Pythonů, Cimrmanů a Holzmanna.

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová