News

ROZHOVOR: Vojtěch Rauer

Při psaní se dopuju zeleným čajem

Začínající autor má našlápnuto na slibnou kariéru. Ve dvaceti letech vydal svou prvotinu, která se dočkala vřelého přijetí u čtenářů. Sám se ale úspěchem rozhodně nenechá unést a k práci přistupuje realisticky.

Ke svým dvacetinám jste si dal knižní prvotinu Na Seně. Jaký je to pocit?

Dá se říct, že dobrý, ale určitě se každý den neplácám po zádech a neskáču nadšením. Spíš mi udělalo radost, že jsem se konečně dostal do toho oboru, že už si můžu říkat spisovatel a že moje texty někdo začíná číst. Ale držet v rukou svoji knížku, to nakonec není nic tak světoborného. Na vydané knížce už se nedá nic změnit, nic upravit. Prostě už je to hotové a nazdar. Pro mě to potěšení z psaní leží v tvorbě, takže mi knížka mnohem větší radost dělá, když ještě vydaná není a teprve na ní pracuju.

Jak jste to všechno oslavil?

Když jsem dostal e-mail z nakladatelství, akorát jsem se pochlubil rodině a kamarádům, že se konečně zadařilo. A když pak byla knížka na světě, došel jsem se na ni podívat do knihkupectví, abych si ji trochu ohmatal. Ale tím to víceméně skončilo. Já nejsem zrovna slavící typ.

Bylo těžké prosadit rukopis u nakladatele? Jak to vnímáte jako začínající autor?

Začínající autor je na tom samozřejmě všeobecně dost špatně. Nikdo o něm nic neví, nemůže se opřít o moc předchozích úspěchů, a pro nakladatele je tak samozřejmě velký risk uvažovat o jeho nabídce rukopisu. Do nakladatelství navíc těch knížek přichází k posouzení stovky, noví autoři dychtící po prvotině by se dali přehrabovat vidlemi. Proto je dost těžké zaujmout a proto se to většinou nepodaří. Základ je asi vybrat si takového nakladatele, který vydává knížky podobné těm, jež vy píšete. Pak už stačí jen sesmolit dopis, ve kterém nějak důstojně představíte, s čím byste rádi přišli na trh, a dál už je to ve hvězdách. Pro nováčka je samozřejmě těžko stravitelná skutečnost, že většina nakladatelství na tenhle mail nikdy neodpoví. A ti, kteří odpoví, vás většinou odmítnou. Host je naštěstí natolik seriózní, že redaktoři i přes množství všech textů zvládají odpovídat všem a (z mojí zkušenosti) až překvapivě rychle. Já měl navíc to štěstí, že odpověděli kladně.

Dlouho jste váhal, že ji vydáte?

Dlouho jsem byl naprosto přesvědčený, že Na Seně nikdy vydávat nebudu. Byl to moc osobní příběh, moc skutečný, moc „na tělo". Proto jsem ho asi dva roky nechával uležet v šuplíku. Pak jsem se k němu ale opět dostal, a když jsem ho pročetl, bylo mi jasné, že je dobrý a že si zaslouží, abych ho poslal do nějakého nakladatelství.

Jak vás vůbec napadlo napsat knížku?

Rád jsem knížky četl, a tak z toho tak nějak přirozeně vyplynulo i to moje psaní. Začínal jsem s povídkami, které byly čím dál tím delší a delší, až to najednou začaly být knížky. Nebylo to tak, že bych si sedl a řekl si: „Tak, teď napíšu knihu." Prostě jsem chtěl na papír přenést nějaký příběh a vyšlo to zrovna tak, že byl dost dlouhý na to, aby z něj tu knížku udělali.

Získal jste na ni velmi kladné reakce…

Je pravda, že se spoustě lidí moc líbila. Sem tam dostanu nějakou zprávu od čtenářů, že knížku četli a byli nadšení. Dělá mi to obrovskou radost, jen nejsem na takové pochvaly úplně zvyklý a dokáže mě to uvést do rozpaků. Zvlášť když mi třeba lidi říkají, že se těší na další knížku – mám pak trochu starosti, aby se jim líbila stejně jako ta předchozí.

Už před první knihou jste zaznamenal úspěch. S povídkou „Obr a pan Eslin" jste získal první místo v umělecké soutěži Face2Art. Můžete nám to trochu přiblížit?

Na tom asi není moc co přibližovat. Já už dřív zkoušel spoustu soutěží s nějakými svými povídkami. Akorát zrovna v téhle se zadařilo. Dostal jsem za to připínací placku a diplom, ale nejdůležitější na tom nejspíš je, že je to takový dílčí úspěch, kterým se člověk může pochlubit v autorském medailonku.

Kdo je váš první čtenář?

Určitě moje přítelkyně Markéta. Ta mi během psaní vždycky kryje záda a o všem si se mnou povídá – když zrovna fabuluju něco nového, nejdřív tu kostru příběhu převyprávím jí, abych věděl, co ona na to. A když mi pak v průběhu psaní něco nejde, chodím si za ní stěžovat, protože vím, že mě poslouchá. Markéta není jen první čtenář, stojí mi po boku od první myšlenky na příběh až po finální redakční a stylistické úpravy. To, že se s tou či onou knížkou nakonec nějak dohrabu ke konci, je vždycky z velké části hlavně její zásluha.

Jak se na vaši práci dívali spolužáci? Přeci jen jste začal psát už v sedmnácti letech…

Ti se většinou nedívali nijak, protože jsem jim o tom nic neříkal. Jediný spolužák, který kdy nějak interagoval s mým psaním, byl kamarád ze základky Matouš. Vždycky o nudné hodině jsem si totiž místo zápisků do sešitu psal nějakou povídku. A Matouš, protože taky zrovna neměl co dělat, ten příběh po mně četl tak, jak mi vznikal pod rukama. Ale na střední už bylo psaní můj osobní koníček, který nikoho moc nezajímal. Snad jen když přišlo na řadu napsat nějakou slohovku na češtinu, tak byla legrace. Já je totiž většinou moc nebral vážně, a protože náš češtinář byl taky trochu šprýmař, psal jsem často různé kraviny, abych ho pobavil. Když se mu zrovna jedna z těch kravin líbila, přečetl ji před třídou. Spolužáci se zasmáli, ale hned na to zase zapomněli.

Máte nějaké „psací" rituály?

Nejradši píšu hned po probuzení, nejlíp u svého stolku a s hrnkem zeleného čaje. Ale to je jenom taková preference, jinak samozřejmě většinou píšu prostě v tu chvilku, kterou jsem schopný si z daného dne utrhnout.

Psaním se zabýváte od jedenácti let, myslíte, že jste byl jiný než ostatní vrstevníci? Že jste si radši zalezl ke psaní?

Jiný, to bych neřekl. Každý má nějaké koníčky, někdo rád hraje fotbal, někdo radši píše. Někdo radši dovádí v tom skutečném světě, někdo si na papíře tvoří vlastní. Nemám pocit, že bych se nějak významně odlišoval.

Co na to všechno říkala rodina?

Rodina zaujímá takový pasivně aktivní přístup, který vypadá asi takhle: „Ty si vyber, co chceš dělat, a my tě v tom podpoříme." Takže nikdo z nich tolik nejásá, že „máme doma spisovatele", ani nikdo není zklamaný, „proč to radši nebyl inženýr". Respektují ty zájmy, které jsem si sám vybral, a jsou šťastní, že se mi daří, ať už je to v jakémkoliv oboru.

Na čem teď pracujete?

Momentálně mám rozpracované dvě knížky, jednu teprve začínám, s druhou už se naopak chýlím ke konci. Bude to takové komornější povídání o patnáctiletém klukovi, který se trochu ztrácí mezi jednotlivými představami, které o něm mají členové jeho rodiny. Víc ale zatím prozrazovat nebudu.

A dá se to zvládnout při náročném studiu?

Samozřejmě, že se to dá zvládnout. Já to studium momentálně zas tak náročné nemám. Na gymplu jsem byl mimo dům od šesti ráno do šesti večer, mimo to jsem se ještě sem tam učil nebo dělal úkoly a stejně se mi většinou dařilo napsat, co jsem potřeboval. Na to, co má člověk rád, si čas vždycky udělá. Stačí večer místo Netflixu otevřít Word.

Máte představu, kam zamíříte po státnicích?

Do hospody.

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová