Aktuality

ROZHOVOR: Viktorie Hanišová

K psaní mě přivedly nevyřešené problémy

Překladatelka, pedagožka a spisovatelka Viktorie Hanišová je také tak trochu psycholožka - samouk. Zájem o tento obor se otiskl ve všech jejích knihách, což čtenáři oceňují a její tvorbu hodnotí velmi pozitivně.

Máte ráda houby?

Ano, ráda je sbírám i jím, ale nejsem houbový nadšenec. Je to pro mě zhruba stejné, jako trhat jablka, je fajn, že si člověk udělá výlet do přírody a něco si z ní odnese, ale víc v tom nehledám.

Narážím na vaši knihu Houbařka, která v sobě skrývá unikátní příběh.

Prodává se dobře, zřejmě jsem se Čechům trefila do vkusu. Jsou tam houby a je to napínavé, tak se kniha musí líbit.

To je vaše druhá kniha. Hned vaše prvotina Anežka sklidila obrovský úspěch.

Obrovský ne, ale na prvotinu je to zřejmě slušný úspěch. Myslím, že je to tím, že jsou moje knihy čtenářsky dost vstřícné.

Věnujete se závažným tématům. Zdá se vám mateřství tak náročné?

Ano a ne. Na jednu stranu je to zázrak a na jednu stranu je to něco naprosto normálního. Myslím, že jsem si vcelku dobře vědoma tohoto rozporu a snažím se ho tematizovat.

Novinka Dlouhá trať je sbírka povídek na téma sebevražda. Co vás láká na takovém tématu?

Odpověď se skrývá v citátu na začátku knihy: „Existuje jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda." Podle mě to je otázka, na kterou se v životě musí snažit najít odpověď každý, kdo je trochu při smyslech.

Jak žije Viktorie Hanišová?

Úplně normálně, můj život není nijak bizarní. Zvlášť teď v koronavirovém období: sedím u počítače a odháním děti, aby mě nechaly pracovat. Zkrátka každý den vstanu, pracuju, jím, čtu, flákám se, a do toho přemýšlím, k čemu to tady je.

Co bylo tím hlavním důvodem, že jste před pěti lety začala psát? Byl to nějaký vnitřní přetlak?

Důvodem byl celý můj dosavadní život, všechny problémy, které jsem v sobě nevyřešila, všechny pěkné i nepěkné věci, které se mi staly, situace ve společnosti a hlavně můj aktuální problém: velmi intenzivní mateřství, se kterým jsem se musela vyrovnat.

V poslední době vám vychází jedna kniha ročně, to už je slušný výkon.

Skoro to tak je, další rok mi vyjde knížka rozhovorů, takže tempo ještě zrychluju. Jsem zkrátka dříč a témata mi jdou naproti. Ale cítím, že je načase zvolnit.

V psaní jdete do hloubky, máte ráda psychologii, neměla jste tendenci změnit obor? Pracujete jako překladatelka…

K překladům beletrie jsem se dostala díky napsání prvního románu, nakladatelství mi nabídlo, jestli to nechci zkusit. Předtím jsem překládala manuály a výroční zprávy. Jinak jsem povoláním učitelka a ještě donedávna jsem předpokládala, že u toho i zůstanu. Psychologie mě zajímala vždycky, ale v osmnácti jsem vůbec netušila, co chci studovat, k učitelství jsem se namanula víceméně náhodou. A teď už se mi do školy zpátky nechce, tak si aspoň načítám psychologické a psychiatrické knihy.

Je pravda, že přečtete sto knih ročně? Kde na to berete čas? Poraďte...

Ano, zhruba tak. Vychází to na jednu knihu za tři až čtyři dny, to zase není tak moc. Většinou mám rozečtených víc knih naráz. Čtu v tramvaji, na záchodě, před spaním, u filmu, u oběda, zkrátka kdekoli.

Jaká knížka vám teď leží na nočním stolku?

Ještě nevydaný román od Sharon Dodua Otoo a pak Překládání a čeština od Zlaty Kufnerové.

Rozhovor pro Krajskou knihovnu v Pardubicích připravila Michala Jendruchová