O knihovně


Historie budov

Historie stavebních úprav domu č.p. 77

Stavební spisy k domu čp. 77 se dochovaly od samého sklonku 19. století. Z roku 1899 pochází plán nového výkladu s dveřmi a s roletou od stavitele Josefa Novotného. V roce 1905 bylo majiteli Gustavu Oesterreicherovi povoleno rozšířit dosavadní dveře na výkladech v souvislosti se zřízením elektrické pražírny kávy v dosavadním skladišti (plán Františka Leiského). V roce 1923 byly při opravě fasády domu č.p. 77 mezi okny druhého patra nalezeny freskové renesanční malby. O nálezu referuje soudobý protokol: Při opravě fasádní omítky na domě pana Oesterreichera v průčelí Hlavního náměstí odkryty byly zůstatky původní staré freskové malby. Zjištěno: na místi samém v druhém patře ve středním pilíři 2 sloupy freskové, z nichž první nalézá se přesně při pravé straně levého okna, druhý uprostřed tohoto pilíře a třetí odkryt byl pod parapetem pravého okna ve II. patře. Usneseno bylo, aby zachován byl prostřední sloup, a sice z toho důvodu, že jest ze všech tří v nejzachovalejším stavu a nachází se právě uprostřed středního pilíře mezi okny ve II. patře tak, že muže se nejlépe zachovati v původním stavu v nice, která provedena bude z nové omítky, při opravě této fasády. Následně byl nález nahlášen Státnímu památkovému úřadu. Z let 1925 a 1930 jsou k dispozici dva plány na zřízení výkladních skříní pro Vášův obchod v domě v přízemní nárožní místnosti. Dle plánu z roku 1925 milo dojít k záměně vchodu do krámu za druhou výkladní skříň. Plán z roku 1930 (stavitelé A. Kratochvíl a ing. F. Veselý) postrádá sice zachycení starého stavebního stavu v přízemí, je však zde zakreslena hlavní fasáda domu od přízemí výše. Všechna dosavadní okna v přízemí domu měla být podstatně rozšířena. (na výkladce). Pardubická památková komise doporučila rozšíření jen oken do náměstí a nikoliv do ulice, úpravy byly tak i stavebníkovi povoleny. V roce 1936 nechal provést Gustav Oesterreicher opravu fasády. Za války se dum stal židovským konfiskátem, který byl v letech 1941 - 1942 odkoupen pardubickou obcí, dum však sloužil převážně k obytným účelům. Roku 1944 vznikly plány v souvislosti s možností využití domu pro policii. Měly být provedeny drobné adaptace spolu s vybouráním několika příček a zřízením nového sociálního zařízení, o průběhu prací chybí doklady. Po válce, přestože zde byla policie a později SNB, nebyl dům v této době příliš udržován. Důsledkem bylo roku 1946, vzhledem k zatékání, zřícení části zdiva na straně k Zelené bráni v šířce 2 metry v přízemí a zčásti i výše. Dle zprávy z roku 1947 nebyla omítka domu několik let opravována, vnějšek domu včetně empírových podokenních reliéfu zchátral. K opravě však nedocházelo vzhledem k nevyjasnění majetkoprávním poměrům. Oesterreicherovým dědicům se sice podařilo dum částečně restituovat, polovina domu se však dostala do majetku státu. Roku 1951 byly konstatovány prohnilé stropy v chodbách nad druhým patrem, které byly na dvou místech zcela propadlé, nad prvním patrem byl prohnutý strop pavlače, v obdobném stavu byl i strop nad koupelnou v prvním patře. Bylo proto nutno nařídit vyklizení domu. Až roku 1955 započali restaurátoři Al. Viškovská a Dušan Křička se sondáží, při které byly objeveny další původní malby ze 16. století a kamenná ostění oken v prvém patře. Komise za přítomnosti ing. Dr. J. Šebka rozhodla, že se upustí od obnovy dosavadních fasád (navíc znehodnocených pozdějšími opravami v 19. a 20. století) a že bude odkryto, očištěno a obnoveno staré malované průčelí ze 16. století. Fasáda ve slohu Ludvíka XVI. měla zůstat na nemalovaném bočním průčelí s tím, že do polí, kde chybily štukové parapetní reliéfy, měly být přemístěny reliéfy z průčelí. Zachovány měly být i louissezní štíty. V dalších letech pokračovaly v domě sondáže (úplné odkrytí maleb), které prováděla akad. malířka M. Valentová - Havelková. Nálezy byly průběžně dokumentovány. V druhé polovině padesátých let byla obnova domu jednou z nejsledovanijších východočeských akcí, která do konce éry SPS se omezila na práce na fasádách a bourací práce. V přední části č.p. 77 se však objevily i trhliny. Dle statického posudku změny souvisely s vybouráváním otvoru, novým zazdíváním a hlavni s odstraněním středního pilíře v přízemí. Do roku 1960 byl dům postupně opraven pro účely pardubické okresní knihovny. V letech 1971 - 1972 byl v domě zřízen výtah a v roce 1983 byly obnoveny fasády.

Historie stavebních úprav domu č.p. 78

Stavební spisy k domu čp. 78 počínají rokem 1899. V roce 1899 oznámil Karel Jiřínský zřízení výkladního okna ze stávajících dveří. Poté následují tři oznámení oprav fasády bez změny - roku 1908 Antonie Hojerová, roku 1920 Anna Hojerová - Jedličková a roku 1924 Hojerovští dědicové a to zřejmě na základě výzvy k její opravě, údajně zde opadávala památná labuť (sic!). Z pozdějších spisů vyplývá, že k opravě došlo. V roce 1926 vznikl plánek obchodních prostor v domě v souvislosti se zřízením vodovodu - obchod v domě byl tehdy rozdělen příčkou. Roku 1942 byl dum odhadnut a popsán: jest stará zděná dvoupatrová budova, z větší části podsklepená, se sedlovou střechou s krytinou šindelovou opatřenou vrchem též lepenkou. Stropy nad přízemím jsou klenuté, nad prvním patrem rovněž klenuté, pouze v předních dvou místnostech do náměstí trámové, spodem ošalované a omítnuté. Nad druhým patrem jest v chodbě strop trámový bez spodního šalování, záklop a trámy pouze obílené, v ostatních místnostech trámové, avšak spodem ošalované a omítnuté. Dlažby v chodbě v přízemí z opukových dlaždic, z části doplněné z dlaždic betonových 50 x 50 cm s hladkým povrchem. V krámě v přízemí jest dlažba šamotová, v chodbě prvního patra cihelná a v chodbě druhého patra betonová s hladkým povrchem. Podlahy v obytných místnostech jsou vesměs prkenné, hoblované. Půda, která je v polovině rozdělena dřevěnou stěnou, má dlažbu topinkovou. V domě zavedeno jest elektrické osvětlení, z větší části pod omítkou. Vodovod má jednu výlevku s odpadem v krámě v přízemí a další výlevka s vodorovným výtokem pro 1. a 2. patro umístěna jest v chodbě I. patra. Schody do pater jsou dřevěné, na pudu dřevěné schodnice. Stavební stav budovy s ohledem na velké stáří jest poměrně dobrý. Dřevěná pavlač 6, 2 m dlouhá, 145 m široká, na konci se dvěma záchody, svedenými kameninovým potrubím do žumpy ve dvoře, opatřené lepenkovou krytinou. Dřevěný záchod ve dvoře se žumpou opatřenou poklopem z dřevěných fošen. Starý dřevěný dřevník ve dvoře. Stavební parcela č. kat. 66. celkem 107 975 korun. 21. ledna 1942. Během války se zhoršil fyzický stav krovu domu. Válčené události jeho náhradě zamezily. Otázka zřízení nového krovu přišla na pořad jednání v říjnu 1946, kdy tesařský mistr Jan Polák dodal plán na jeho rekonstrukci. Dle komise zde byl zcela rozrušený krov s ležatou stolicí pokrytý šindelem. Výměna krovu byla schválena (rozpočet na celou rekonstrukci střechy zněl na asi 40 000 Ke), k provedení však nedošlo vzhledem k tomu, že majitelovy finance byly tzv. vázanými vklady. Spolu s rekonstrukcí nárožního č.p. 77 byla postupně připravována i rekonstrukce tohoto domu. V roce 1955 restaurátoři Al. Viškovská a Dušan Křička ohledali fasádu domu U pštrosa, nálezy byly rovněž pruběžně dokumentovány. Pod širokou omítkovou šambránou oken druhého patra byla nalezena keramická pernštejnská ostění a následně v prvním patře kamenná profilovaná ostění s přetínavými pruty a další výzdoba blízká stavu na domě č.p. 77 (malby geometrického rázu). V roce 1962 připravilo SÚPMO (ing. Košťál) prováděcí projekt na rekonstrukci domu. Práce shrnuje jednak technická zpráva, jednak dochované stavební plány. Dle technické zprávy nemělo v suterénu dojít k žádným stavební změnám. V přízemí měla být rozdělená síň sjednocena pro budoucí využití jako čítárna, vybourán stávající výklad, obnoven původní gotický portál, dům napojen na č.p. 77, zbourány kůlny a dřevěné pavlače. V prvním patře měl být dům rovněž napojen na č.p. 77, další úpravy měly být zcela drobné. Ve druhém patře milo dojít ke větším stavebním a dispozičním úpravám, kde měla vzniknout jedna bytová jednotka, zároveň mily být nahrazeny zchátralé dřevěné stropy nad dvorním traktem a nad chodbou. Střecha měla být pokryta eternitem, opraveny žlaby. Uliční fasáda byla v dobrém stavu, zatímco dvorní potřebovala 100% obnovu a nové okenní otvory. Stavební plány dokumentují následující změny: v přízemí měla být odbourána nádvorní křídla, osazeny nové dveře do chodby, v přední klenuté místnosti vybourány příčky, na kterou navazuje chodba. Dále mělo dojít ke kompletní úpravě oken do náměstí, otevřen otvor do č.p. 77 a ukončena chodba na straně do dvora. V prvním patře mil být z chodby otevřen otvor do č.p. 77, milo dojít k úpravě všech dveří, přestavbě schodišti a likvidaci nádvorních staveb. V druhém patře měla být přeřešena celá střední část domu, zlikvidována stará lázeň ve střední části domu, vyměněny všechny dveře, zřízen nový strop v zadní místnosti a veškeré nové podlahy. Plán krovu dokumentuje zřízení nového světlíku. Dle pohledu se starým stavem byly v domě dosud pravoúhlé výkladce. Stavební práce prováděl holický OSP, až v roce 1969 byla úprava zkolaudována.

Historie domu U Zlatého beránka č.p. 79
Dům U Zlatého beránka je jedním ze tří historických objektů, v nichž má své sídlo Krajská knihovna v Pardubicích. Nad vchodem nás upoutá plastika ležícího beránka, podle níž dostala budova své jméno. Jedná se o stavbu se třemi okenními osami, diamantovou římsou a trojúhelníkovitým štítem. Historii stavby bychom mohli sledovat patrně až před první velký požár města v první čtvrtině 16. století.
Zajímavé není jenom průčelí, ale i dochovaná výzdoba stropu v 1. patře ( dětské oddělení pro nejmenší) a sklepy, v nichž pracovnice dětského odělení a oddělení kulturních služeb pořádají různé výstavy a další akce.
Josef Sakař ve svých Dějinách Pardubic nad Labem uvádí jako prvního známého  držitele pana Zikmunda Vahanského z Vahančic (1545). Během 16. a 17. století dům vělice často měnil majitele ( ať již prodejem nebo odkazy), a tak mezi nimi nalezneme předního fišmistra, tesaře, kavárníka i důchodního  poděbradského panství. Jen pro zajímavost uvádíme, že Zlatý beránek náležel často vdovám. Josef Sakař se zmiňuje o Rudolfu Weinerovi s Růženou ( od roku 1918), o dalších majitelích potom již nepíše.
Před rokem 1989 byla ve Zlatém beránku cukrárna, po roce 1990 odkoupila stavení Komerční banka, 2002 Pardubický kraj. Po poslední rekonstrukci a přístavbách ve dvoře jej získala krajská knihovna.